A už zase sedím ve vlaku a se silným pocitem palčivé nostalgie opouštím město. Vlak projíždí zvolna kolem dílny za pátým peronem, míjí přejezd Starokolínské ulice a vjíždí na železný most přes řeku. Co jsem se tu nachodil! Načerno, protože je tu zákaz…
Na druhé straně řeky mizí v dálce pobřežní cesta k Háninu, kam jsme chodívali s dědečkem na procházky, když jsem byl malý kluk. Projíždíme čtvrtí, kde jsme kdysi bydlívali a za ploty továren na konci města se vlak konečně rozlétne do krajiny. Nic naplat, ať už mám pocity jakékoli, tohle město už není mým domovem. Mám vlastní domácnost, bydlím se ženou, která mě má ráda a zanedlouho už budu mít svou rodinu. Jsou to velmi zvláštní pocity. Já budu tátou! Já, který už v něco takového vůbec nedoufal!
A tak, přestože se mi po mámě, sourozencích a kamarádech mocně stýská, sedím pokojně na sedadle a ponuře sleduji krajinu. Velký Osek - tady jsem byl v létě u Sluků na večírku. Copak asi dělají? A co přítel Polešovský, Zbyněk Rákosník a jiní kamarádi ?
Vlak uhání k Poděbradům. Tohle je nádherné město! Tady by mě bavilo žít! Pořád se zde něco děje, je tu spousta nádherných kavárniček, koncerty, divadlo, v létě skvělé koupaliště…jenže tady je strašně drahé bydlení..a koneckonců, bydlet mám kde.
V Nymburce se snažím nevnímat jedno z nejohyzdnějších nádraží, jaké znám. Raději si zajdu do hospody naproti nádraží na dvě piva, než mi pojede lokálka domů. Domů…..
V Křinci v roce 2004-2007
Doslov:
Vážení čtenáři,
Dostala se vám do zorného pole knížka, psaná nikoli pro vysoký zisk, ani pro pochybnou gloriolu pomíjející a nestálé slávy, ale pro radost, úsměv i k zamyšlení. Je psána nenáročným, ‚lidovým‘ stylem, leckdy lehce naivním a nelibozvučným pro různé ty zkostnatělé kritiky a lektory, kteří moje první pokusy o její vydání opepřili posudkem, po jehož přečtení jsem byl ještě menší, než jsem- a to mi matka Příroda moc centimetrů nenadělila….
Smysl díla se pokusím nastínit citátem slavného amerického spisovatele Johna Steinbecka: Lidé se ničí ctižádostí, nervozitou a hrabivostí. Všichni takzvaně úspěšní jsou nemocní lidé, žaludky v nepořádku, duše černé. Věci, které na lidech obdivujeme – laskavost, štědrost, otevřenost, poctivost, pochopení a cit jsou v našem řádu považovány za doprovodný jev neúspěchu. Rysy, které se nám protiví – vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakomství, domýšlivost a sobectví jsou rysy úspěchu.
Steinbeck napsal tyto postřehy v knize ‚Canerry Row‘ v roce 1945. Domnívám se však, že jde o myšlenky nadčasové, neboť jednání jistých skupin polistopadových zbohatlíků v mé zemi, kteří zaměnili slušnost, takt a ohleduplnost za bezostyšné hrabání peněz je už natolik snobské, že vylučují z ‚lepší‘ společnosti jedince, nevlastnící drahý dům, poslední model auta, počítač s internetem, mobil, tetování, náušnice, piercing, nehrají tenis a golf, nejezdící na exotické dovolené atd.
Původně jsem chtěl ušetřit čtenáře těchto chmurných postřehů a psát úsměvné dílko o obyčejných lidech, kteří zůstali tolik ‚nad věcí‘, že netouží být ‚in‘, neuznávají otřepané, rádobyhumorné heslo o ‚penězích až na prvním místě‘, ale ač jsem se snažil, nevyhnul jsem se jim. Patří k životu a své místo v něm bezesporu mají.
Přesto ve většině příběhů jste našli především zábavné a oddechové čtení pro ukrácení dlouhé chvíle. Nic víc a nic méně jsem psát nechtěl.
Pokládám si za čest upozornit čtenáře na fakt, že oproti převládající, převážně importované literární, televizní a jiné produkci posledních let se v knížce nevyskytuje ani jedna zbraň, dekadence, sprostota a vulgární násilí. Snad proto v dnešní době kulturní degenerace jsem na ni nenašel nakladatele a existuje pouze v této počítačové verzi.
Omluvte záměrnou nestylovost a nesourodost tohoto příběhu.. Bylo by směšné hledat sourodost a stylovost v tom obrovském divadle, zvaném Život. Kdyby ji mělo, bylo by divadlem neskonale nudným a skličujícím, stejně jako by jím byl život, nalajnovaný podle pravítka a předepsaných norem.
Váš autor.
Pár slov autora na závěr.
Ještě než jsem původní strojem psaný rukopis tohoto příběhu přepsal do počítače, pročítalo jej několik mých blízkých přátel a poskytlo mi celkem slušná ocenění. Nejsem si jist, zda tak činili z kamarádské obavy, aby mě svým skutečným názorem neranili v mém sebevědomí a ‚mazali med‘, nebo zda se jim to skutečně líbilo. Ne každý pochopí značnou nadsázku a satirický náboj díla. Uvedu jen některé citáty z dopisů, které mi poslali:
Přečetla jsem tvůj román jedním dechem. Chtěla jsem rukopis předat svému nakladateli, ale ten bohužel nechce o nových autorech ani slyšet a do rukopisu se odmítl byťjen podívat. Dnes je pro začínající autory těžká doba a vydat knihu je téměř nemožné.Mě se to podařilo, přeji ti totéž. Ty psát umíš! Máš talent, který oceňuji, jinak bych se tvými výtvory vůbec nezabývala, protože na to nemám čas. Nevzdávej to a piš, piš, piš!
Irena Fuchsová, spisovatelka.
Pavle, tvůj příběh mi připomíná díla Hrabala a Párala, které mám rád. Jsou rovněž ze života a z prostředí malých českých lidí. Moc se mi to líbilo.
Jirka Dojčiak,kamarád
Jsem hrdá na to, že jsem s Tebou kdysi stávala na prknech, která znamenají svět. Tvé knížky jsou plné lidskosti a života, mají spád, syžet, nápady a určitou stylovost. Doufám, že se najde malé nakladatelství, kde budou mít pro Tvou tvorbu pochopení.
Květa Vorlíčková, ředitelka mateřské školy
Je to poněkud drsné, ale líbilo se mi to. Je to ze skutečného života.
Soňa Minarčíková., kamarádka
Opravila jsem ti tam pár chyb, ale jinak je to moc dobré. Doufám, že až to vyjde, dostanu autorský výtisk.
Pavla Kopáčková, profesorka němčiny. (Pokud se někomu zdá být nápadnou podobnost jmen, jedná se o mou neteř).
Doufám, že jste pročítali knihu shovívavě. Některé příhody ani nejsou vymyšleny, skutečně se staly a jejich hrdinové skutečně existují. Mnohým jsem ani neměnil jména. Karel Fišr, Honza Pilar, Balcar, Mirek Víšek, Venca Navrátil a někteří jiní si o sobě bohužel už nepřečtou.Doufám, že se tam kdesi nahoře přimluví za úspěch tohoto dílka.
Váš Pavel Kopáček.
