Kotelna téhle malé továrničky je umístěna až úplně vzadu za výrobními halami, za komínem už je jen tři metry široký pás trávníku, plot, zarostlý popínavými keři, za ním trať jednokolejné lokálky. Když jsem vyšel zadními železnými dveřmi z kotelny, projížděl právě kolem motorový vláček.
. Zastesklo se mi po legraci v naší nádražní partě, po kamarádech, muzice, po rodičích, sourozencích a po Ilonce…copak asi dělá, moje malá holčička? V novém působišti jsem zatím nenašel spřízněnou duši. Lidé ( zaplaťpánbůh ne všichni), které jsem považoval za seriózní a kamarádské, jsou, jak jsem na vlastní kůži poznal, schopni podrazit kolegu u nadřízených a po straně, jen se otočím, hrubě pomlouvat u spolupracovníků, ač se jinak tváří přátelsky. Podobnou faleš jsem na bývalém pracovišti neznal…Sblížili jsme se s Lenkou se dvěma rodinami, ale toto přátelství netrvalo dlouho, o naše kamarádství nestály. A tak, ač jsem s Lenkou šťastný a čekám malý přírůstek do rodiny, který nám z této končiny udělá domov, cítím se osamělý.
Proto, abych nebyl stále jen zalezlý v Lenčině domku u televize nebo u počítače, začal jsem v neděli chodit na jedinou zábavu, která zde existuje - na fotbal. Ne že by mě to nějak moc bavilo, ale aspoň v nudném nedělním ospalém odpoledni přicházím
na jiné myšlenky. Bavím se slovními výlevy některých skalních fanoušků a sem tam prohodím s někým pár slov, pokud o to stojí.
Abych se ještě opravil - fotbal není jedinou formou zábavy, jsou zde ještě diskotéky a občas vystoupení některé známé skupiny. Jenomže od prvního mě odrazuje věk - byl bych mezi těmi mladými jako taťka Šmoula, od druhého výše vstupného. Většinu těch kapel jsem viděl v jejich nejlepších letech za pouhou dvacku. Dnes žijí jen ze jména, s výkony už je to slabší, ale vstupné bývá bohatýrské…
Sedím tedy na tribuně místního sportovního klubu. Slunce nedělně ozařuje modrobílé klubové vlajky, třepetající se na bílých stožárech nad hlavní tribunou. Hřiště je z jedné strany ukončeno hospodářskými budovami bývalého JZD, dnes, po pravicových reformách ruinami, z druhé kostelem, už deset let zavřeným svatostánkem svatého Jiljí. Trávník je však vzorně udržován. Rozehrávají se na něm hráči hostujícího mužstva, zatímco domácí borci se ještě v šatně radí s trenérem. U kiosku nad tribunou se tvoří fronta na pivo a vlevo trochu stranou od tribuny na celé hřiště lákavě voní klobásy z udírny ‚U dvou‘. Zatím jsem se nedozvěděl, jak ten zvláštní název vznikl – dříva tam proávala klobásy paní Hašková, nyní pan Procházka- ale té vůni se nedá odolat. Vstal jsem ze svého místa na tribuně a koupil jsem si klobásku přímo z udírny. Lidé, očekávající začátek zápasu, postávají v hloučcích, debatujíce o všem možném. Překřikují hudbu z ampliónů, popíjejí pivo, vtipkují a dobírají se. Jak tak se prodírám davem, zaslechnu tu a tam útržky hovoru: ,,Tak starej Vodvárka už to má za sebou, v pátek měl funus, byl jsi tam?“ ,,Jó,byl, měl to moc pěkný, lidí hodně, ale žádnej proslov, nikdo tam neřečnil…ale prej to tak chtěl, bylo to prej jeho přání…“
„Ale stejně se mu splnil jeho sen! Vždycky vykládal, že chce umřít v hospodě - no a vidíš? Seklo to s ním na sále ‚U vorla‘ “….
„Chodíš na houby? Rostou, rostou? Já teď vůbec nemám čas, to víš, sena…“
„Ti zas toho nakradli! A vůbec je netrestaj! To já ukrást pár cihel….“
Lidské řeči plynou jak čas. Na hřiště vyběhla kompletní domácí jedenácka. Obě mužstva se řadí k pozdravu, pak rozhodčí v černém dresu pískne a zápas začíná. Tribuna bouří: ,,JEDÉÉÉM“. Míla Svoboda po mé levici mi huláká do ucha.
„Brána je na druhý straně! Tam co střílíš je kostel!“ řve kdosi a jiný mu přizvukuje ,,třeba si chce pánbíček taky čutnout!“
Obránce domácích nemá svůj den. Když už poněkolikáté pokazil přihrávku, křičí na něj Míla památný výrok… ,,Že tě táta radši nevycákal na plot, ty hovado!“
A ze všech stran se ozývá ,,Di domů hrát kuličky, posero“ a později na rozhodčího který nepískl jakýsi faul ,,Běž pískat kudlu,srabe!“
Pamatuji se, jak ještě v dobách, kdy jsem doma v našem městě chodíval s kamarády na hokej, si jistý rozhodčí stěžoval na chování publika. Bývalo skutečně dosti nevybíravé. Běžně se stávalo, že celý zimní stadion unisono skandoval ‚SOUDCE JE VůL‘ Pak jsme v tisku objevili článek o stížnostech rozhodčího a o varování publika před postihem jejich klubu za nevhodné chování návštěvníků. A tak v příštím zápase řízeném zmíněným rozhodčím tedy stadion neskandoval ‚Soudce je vůl,‘ nýbrž nežalovatelné ‚Soudce je Hugo, a HUGO JE VůL!‘
Míč se na okamžik ocitl mimo hrací plochu a pomezní mávl praporkem. Tribunu však v této chvíli zaujalo něco jiného. Od severní strany hřiště se pod řadami diváků ozývá řev: ,,Všichni stojíte za hovno“, ,,Děte do prdele“ a podobné, ještě méně vhodné výrazy. Po běžecké dráze mezi tribunou a hrací plochou se potácí Rogallo.
„Ten ji zas má!“ ozývá se ze všech stran. Někdo se rozčiluje, jiný z toho má legraci, a Rogallo s rozcuchanými, jedno oko přikrývajícími černými vlasy vrávorá přede publikem, mává rukama, hrozí neznámému nepříteli a nekultivovaně huláká. Zanedlouho se ztrácí kdesi u východu, když se mu předtím podařilo ukopnout rohový praporek.
„Představ si“, naklonil se ke mně Míla, ,že tenhle kluk bejval dříč, poctivej a bezva chlap, nikdy se ani nenapil, a když tak s rozumem jako ty nebo já. Postavil krásnej dům, byl bezvadnej manžel a táta. Potom se stalo, že mu ženu zavraždili. Povídá se o tom spousta všelijakejch verzí, sám nevím, co je pravda. Jistý je, že Rogallo začal strašně chlastat, jak ho to sebralo, a nakonec takhle zmagořil. Děti se od něho odstěhovaly, radši bydlej u cizích a von je v celým tom krásným baráku úplně sám. Občas ubytuje Ukrajince nebo Slováky, co tu jsou na práci, aby měl na pivo. Jenom málokdy je vidět střízlivej.. Jó, jsou to osudy!“
Napadlo mě,že asi každá obec, město i vesnice, má své rázovité figurky, které k ní neodmyslitelně patří a které doplňují místní kolorit. Vzpomínám na dávná léta svého dětství, kdy po ulicích mého rodného města bylo možné potkat Rupťupa, jak táhne čtyřkolový ruční vozíček s obsahem, vybraným z popelnic. Děti po něm házely kameny s pokřikem ‚Rupťup, Rupťup‘ a rozprchly se po přívalu hrubých nadávek onoho zoufalého nešťastníka. Když jsem pak byl už větší, potkávaje po hospodách různé týpky, vzpomínám na Blafouna, toužícího celým srdcem po vojenské kariéře, takže chodil ve vyřazených částech uniforem a zdravil salutováním. Pro částečnou demenci, nedokončené základní vzdělání a necelých sto padesát centimetrů výšky se však nedostal ani na základní výcvik, ač ten byl tehdy povinný pro všechny kluky, kteří šli ovšem na vojnu s krajním odporem. Párkrát jsem se setkal s Pepkem Námořníkem, o kterém nikdo nevěděl, jak se skutečně jmenuje. Přezdívka vznikla v souvislosti s jeho povoláním lodníka v Labsko-Oderské plavbě. Pepek vykládal na celý stůl o nevěstincích a o barech v hamburské přístavní čtvrti Repperbahn, o uličkách lásky, o moři a o přístavech, zatímco zlé jazyky tvrdily, že byl nejdál v Děčíně…Pepek se normálně bavil u stolu, když náhle z ničeho nic se zvedl, obtančil sólo celý lokál všemi uličkami, pak si zase sedl a bavil se dál. To dělal kdykoliv jsem ho viděl. Nedokázal odpovědět na otázku, co to dělá. Prostě si zatančil….Vzpomínám i na Pytla, který byl stejně malinký jako Blafoun, ale to mu nevadilo v tom, aby se nechtěl hned prát, kdykoli ho touto přezdívkou někdo nazval, takže když se objevil v hospodě, chlapi se domluvili a sborově hulákali na celé kolo: ‚Pýcha, pysk, PYTÉÉÉL‘, a Pytel se mohl zbláznit vztekem, vyhrnoval si rukávy, křičel ‚Kdo to byl!‘ a chlapi se mohli uchechtat, k pobavení škodolibých přítomných.
U brány místního hřiště nastal jakýsi rozruch, který mně vytrhl ze vzpomínek. Lidé otáčeli hlavy, nevěříce vlastním očím. Rogallo vylezl na široká vstupní vrata a balancoval nahoře jako kdysi slavná provazolezecká rodina bratří Třísků blahé paměti. Přecházel po horním okraji ve čtyřmetrové výšce. Bdí nad ním anděl strážný všech opilců, protože ač párkrát zavrávoral, šel celkem jistě. „Hned slez dolů, ty kreténe vožralej!“ řval někdo, ale to už Rogallo v pohodě přešel celou bránu a bez úrazu slezl na druhé straně dolů na pevnou zem. Tribuna ho odměnila potleskem a rozezlení pořadatelé vyhazovem ze stadionu.
Rogallo je jinak inventář hospody ‚U orla‘, odkud ho však hostinský Steska velmi často vyhodí pro hlučné chování. Ve vzácných chvílích střízlivosti je to tichý, skromný, kamarádský a pracovitý člověk, bohužel je častěji k vidění, jak se s láhví v ruce válí někde pod stromem nebo v příkopu, případně s lahváčem před místní samoobsluhou halasně konverzuje s kolemjdoucími…
Došel jsem si ke kiosku pro pivo, vrátil jsem se na své místo, ale hru jsem už příliš nesledoval. Elegantní úniky Michala Kuby, mohutný nápor hostí a četné odpískané i neodpískané fauly, to vše kolem mě probíhalo jaksi mimo. Myslel jsem na to, kolik nešťastných osudů mezi lidmi je, kolik jich bylo v minulosti a kolik mnohé z nás ještě čekají. Jaký mohl být Rogallo seriózní, pracovitý a zodpovědný muž, kdyby ho osud tak krutě nezasáhl? To už dnes patrně nikdo neví…
