Silný mráz ojínil celý svět. Vlaky nabírají značná zpoždění a okna budov dostala bílé vitráže krásných květů. Ojíněné kolejnice nebezpečně kloužou. Bezpečnostní technik si stoupl na vyhýbku, uklouzl po ní a zlomil si nohu.
Kmitáme u rampy na nákladovém nádraží, nakládáme na valník traktoru pozinkované trubky na rozvod vody na nádraží v Bečvárech. Zebe to i přes silné rukavice, palce u nohou v provlhlých pohorkách téměř bolí.každý z nás, jak to jen jde, krade aspoň na chvíli trochu tepla ve vyhřáté šatně, kterou nedaleko mají k dispozici manipulační dělníci.
Konečně je naloženo: Mirek Polák ještě hází na hromadu trubek svěrák ‚Pionýr‘ a velkou krabici s koleny, téčky, vsuvkami a dalšími instalatérskými potřebami.
„Bacha Jacku!“ zvolal z okna šatny Dešťák, ,,ať ti nenamrznou ty tvoje rogallí slechy!“
„Jak mu to říkáš?“ divil se na oko Háša, ,,to přece není žádnej Jacek, to je Mickey Mouse! Ale Mirku, teď vážně - ty nemůžeš jet na sajtně, jednak by ti slechy namrzly a odpadly, a jednak bys brzdil plynulou dopravu, a to pan Hanuš nemá rád!“ „Vy si budete tak dlouho zahrávat, až se naseru!“ odpověděl slušně Mirek.
Starý Hanuš s jistými obtížemi vlezl do traktoru. My jsme si sedli do pohodlných sedadel žigulíku Pepíka Šimka a riskantně letíme po náledí k výjezdu z nákladového nádraží. Dědek Hanušů s materiálem přijede za námi do Bečvár později, to už budeme v místním pohostinství nasyceni, napojeni a zahřátí.
Hanuš je zvláštní figurka. Je mu přes sedmdesát, ale stále jezdí s traktorem pro náš ansámbl. Ten traktor je dýchavičný veterán, naštěstí pro Hanuše neschopný rychlejšího pohybu. Stařík totiž na každém úseku cesty usíná. Zatím se nic nestalo, protože si vypěstoval jakýsi šestý smysl, jaký mívali kdysi pivovarští koně - ti automaticky zastavovali před každou hospodou i bez vozkova příkazu - a vždycky se probudí před každou křižovatkou či zatáčkou a včas reaguje na dopravní situaci. Jen jednou při výjezdu ze Starokolínské ulice na most přes řeku zaspal a málem prorazil kamenné zábradlí na druhé straně mostu, div,že nejsel i s traktorem do Labe. Po mostě tehdy naštěstí nic nejelo, jinak by býval jistě zablokoval veškerou dopravu nejméně na hodinu, jak potom musel manipulovat valníkem do správného směru. Stejně je to divné, že spící traktorista dosud neměl žádnou nehodu, že nesrazil cyklistu či chodce, nebo že nevjel do protisměru….
Zatímco jsme čekali v Bečvárské restauraci, až se přišine Hanuš s materiálem, téměř jsme rozmrzli při grogu u rozpálených kamen a při vyprávění Karla Fišra, který dával ‚do placu‘ další zážitky svého bohatýrského života.
„Včera, když jsme si u řezníka naproti nádraží dávali pečený žebírka,“ povídal, ,,se ke mně přitočila ženská v nejlepších letech a prej: ‘Ty už mě neznáš, ty prevíte, ty se nepamatuješ na Savoy? To už mi došlo, že jsem tam jednou takhle seděl s Ernestem a jeho partou, vona tam byla tehdá taky, a jak jsme byli stříknutý, tak jsem jí nabízel, že jí udělám francouzký milování, a vona celá zjihla, asi to dlouho neměla, a pak jsem se jí nemoh zbavit. No a teď u toho řezníka se najednou ke mně hlásí! No tak co jsem měl dělat? Tak jsem ji vzal k nám do dílny za pátej peron, tou dobou tam nikdo nebyl. Posadil jsem ji na ponk, vyhrnul sukně a dal se do díla. Jenomže vona se tak rozdováděla, že na sebe převrátila flašku s kyselinou solnou, co tam máme na letování olova, shořela jí sukně i se spodničkou a kombinačka, tak honem letěla do sprchy tak jak byla, v šatech. Pak jsem jí pujčil starý montérky, aby vůbec mohla jít domů…No fakt bejci, nekecám! Prej ‚Co řeknu starýmu‘ a já na to - ‚máš mít rozum a nesouložit v pracovní době na ponku,‘ tak se strašlivě namíchla a utekla - fuj to jsem si voddych!“
„Ty máš samý takovýhle lásky,“ smáli jsme se. ,,Kluci, vzpomínáte na tu Karlovu bábu z Velimi?“ vzpoměl jsem si na seriózně vypadající paní v letech tak přes padesát, přišla s Karlem do dílny v půl sedmé ráno, když jsme tam ještě všichni byli, klidně a nenuceně vešla do pánských sprch, svlékla se, vykoupala, nedbaje na vyšinutou přítomnost party chlapů.
„To ale není všechno!“ prohlásil Karel, když jsem se o této příhodě zmínil. ,,Když se pak voblíkla, to už jste se rozešli po práci, tak se nějak zamotala, praštila sebou do šamotu, co tam má starej Ofner na vymazávání kamen, a pak šla domů v montérkách taky!“„Když už mluvíš vo Ofnerovi, von je to prej silnej diabetik, jo?“
„Tos nevěděl?“ podivil se Karel, ,,Nosí v kapse lístek pro náhodnýho člověka, kterej ho najde v kómatu, aby mu vpravil kostku cukru, co u toho lístku měl, do huby. To mu ale nebrání, aby v Dymokurský pivnici, co tam za rohem bydlí, nevytáh denně aspoň patnáct piv. Kam se na něj hrabem!“
Karel potom vyprávěl ještě o tom, jak už je z těch bab tak zpitomělý, že vyfasoval ve skladě místo sádry hlinku, a potom kotevní šrouby pro dvěstělitrový bojler na stavědle č.3 zazdil hlinkou. Pokud vím, visí tam silou vůle ten ohřívač vody dodnes.
O několik stolů dál nastal ruch, který nabyl takové intenzity, že jsme si ho povšimli i my. Dáma, šetrně řečeno oblých tvarů, která musela z jistých důvodů sedět na dvou k sobě sražených židlích, se rozvášnila natolik, že dvojice židlí se rozestoupila a dáma se elegantně poroučela na zem.
„Co to je?“ užasle jsem se ptal souseda, místního sedláka u vedlejšího stolu.
„To je bába Lejnarka, místní celebrita,“ ušklíbl se sedlák. ,,Vona má 18O kilo a při nějaký nehodě přišla vo ruku v předloktí, takže ji její starej musí krmit. To jí ale nebrání v chlastu. Pánové,nekecám - ta když se vožere a padne, tak ji nikdo sám neunese, to chápeš vole,“ obrátil se na Mirka. ,,Tak už na ni maj takovej fígl. Když už se nemůže hnout, jak je pod párou, tak ji na zemi, kam zpravidla padne, obrátěj spojenejma silama ne deku a vytáhnou ven. Jenomže vona se venku na vzduchu za chvíli vzpamatuje, objeví se zase mezi nima a táhne to dál!!“
„No to je u ženský neuvěřitelný!“ prohlásil překvapeně Karel, ,,u Ernesta bych to bral, ale ten není tak tlustej a má ruce v pořádku. Zatím.“
„Její starej měří sto devadesát,“ pokračoval soused, ,,ale hubenej je jak tyčka, připomíná telegrafní sloup. A ten taky vypil co viděl. Jednou pomáhal při ošetřování selat na farmě. Na něco tam potřebovali líh s benzínem - já nevím na co, já pěstuju květák a těmhle věcem nerozumím - a tenhle člen to vypil i s tím benzínem. Škrtnout u něj sirkou, tak by Bečváry vybouchly. Taky mu říkali ‚Bumbaj‘. No a tenhle Bumbaj jednou ukrad na stavbě kravína dva pytle s cementem a vez to na kole na řídítkách, a dole pod lesem byla překopaná silnice a von, jak to huplo, sletěl do příkopu, ty pytle na něj a přerazily mu nohy. Tak tady pánové vidíte, jaký my tady máme familie.“
Karel Fišr se objevil ve dveřích. ,,Odskočil jsem si zatím do krámu. Pořád zaspávám, tak jsem si koupil pořádnýho budíka“ prohlásil, když si přisunul židli.
„Kdybys měl doma ženskou, vzbudila by tě sama“ podotkl Mirek. Mě buděj pravidelně v pět ráno děti, a to včetně nedělí. Někdy je to k zlosti, hlavně, když jsem po tahu, jak mě tady Petr pořád tahá na pívo!“
„Ty kecko jeden ukecanej, já že tě tahám na pívo? Já kolikrát chci mít poklidnej večer, něco si přečíst, poslechnout muziku a jít brzo spát, abych byl ráno čilý a svěží k svědomitému plnění pracovních úkolů - a ty mě tady takhle napadneš! Seš trapnej! Kdyby nebylo tebe, tak jsem abstinent!“ „Cha cha cha, ty sude, ty seš vopravdu vtipnej!“
Výměna názorů pokračovala do chvíle, ve které náhle Mirek ztichl a dal znamení ostatním.
„Pst!“ zvedl ruku a ukázal na Karla. Ten měl hlavu pokrčenou na ohnutých pažích na stole a tvrdě spal. ,,To zas někde řádil v noci s Ernestem…hele, já mu něco vyvedu.“
Potichu vytáhl z Karlovy tašky krabici s novým budíkem, vytáhl strojek ven a nařídil zvonění na krátký čas - asi za pět minut by měl zvonit. Pak natáhl pero a postavil budík vedle Karlovy nic netušící hlavy. V lokále zavládlo nečekané ticho, protože našeho počínání si povšimli i hosté od jiných stolů a teď s úsměvy sledovali, co se bude dít.
Zvonek budíku se náhle rozeřval do ticha jako hromobití. Karel vyletěl ze židle, vylil na sebe sklenici s pivem a udiveně zíral kolem sebe na publikum, které řvalo smíchy. ,,Vy jste ale bejci! Co kdybych dostal inkfart!“ huhlal, utíral si polité kalhoty kapesníkem a potichu nadával.
„Co jsi dělal v noci, že tady chrápeš?“ vyzvídal jsem, ,,nechodil jsi taky slídit po barákách jako Vojta?“
„Pánové, když jsi připoměl toho Vojtu“ chytil se námětu Karel, ,,u nás na Moravě jsme měli sousedku, ta se tak strašně bála v noci doma, že vzala baterku a chodila po vsi od domu k domu a poslouchala pod oknama zrovna jako ten váš Vojta. Obyčejně to bejvá opačně, žejo, lidi se v noci bojej spíš venku a doma se cejtěj bezpečně, ona ne. Slídí po soukromí, vloudí se i za plot a do zahrádek, nahlíží do nedbale zastřených oken, aby viděla, co lidi dělaj, a už párkrát jí někdo pár vrazil. Tak můj otec měl tý baby už po krk, tak když zase jednou po nocích trajdala po vsi s baterkou, hodil jí do cesty světlici, co zbyla z posledního ohňostroje. Bába se podělala strachy, když to před ní bouchlo a bliklo, a vod tý doby byl od ní pokoj.“
Dveře hospody se otevřely. „Tak tady máte ten náklad, poďte si to složit, ať můžu jet domů!“
Starej Hanuš si sedl k uvolněnému stolu a poručil si černou kávu, protože se mu hrozně chtělo spát…venku mrzlo, v hospodě u kamen bylo krásně útulno a teplo, a než se Hanuš dočkal kávy, tvrdě spal. Opakování akce s budíkem jsme radši zamítli, děda je starý a mohla by ho ranit mrtvice.
