Většinou mi vstávání nečiní žádné potíže. V dosavadním životě jsem zaspal asi třikrát. Tentokrát to ale stálo za za to...
Když jsem se probudil a pohlédl na hodiny, zděsil jsem se. Půl šesté!!! Honem - umýt, obléknout (zuby nechám na večer), autobus už nestihnu, tak jsem vytáhl kolo a šlapal jsem tmou jako o závod přes celé město. Bylo mi divné, že všude panuje podivný klid. Žádné davy lidí, cestujících do práce, žádná dopravní špička. Tiché ulice, na Starokolínské dokonce mrtvé prázdno. Nikde ani živáčka. Vybuchla snad neutronová bomba? V kanceláři šéfa byla tma, dílna zamčená. Ani v sousední zubařské ordinaci dentisty Šimka se nesvítilo jako obvykle. Co se to sakra děje? Od osamělé lampy sem dopadalo trochu světla, špinavý sníh zábl do nohou.
Podíval jsem se na hodinky. Čtvrt na sedm! Nikde nikdo! Pak mi svitlo. Plácl jsem se do čela. ,,Já vůl!“ Proč jsem se ráno nechal zblbnout od Honzy na to svinstvo ‚čůčo‘! Vždyť je sice čtvrt na sedm, jenomže VEČER!!!
Když jsem celý zpitomělý přišel domů, zmocnila se mě únava, svlékl jsem se, lehl si do postele –a usnul jako špalek. Když jsem se vzbudil, myslel jsem si logicky, že je ráno a že jsem zaspal….
Zničeně jsem, teď už pomalu, šlapal přes město zpátky k domovu. Teď ještě zbývá, aby zazvonil Jacek a tahal mě na pivo! Už takhle jsem totálně zpitomělý.
A opět mě přepadly myšlenky na to, že takhle už žít nechci. Nejsem ještě úplně starý, není mi ještě ani čtyřicet. Jak dopadnu v pokročilejším věku, jestli toho nenechám? Vždyť blbnu už teď…Dorazil jsem domů, uklidil kolo do sklepa a vyjel výtahem k sobě do pátého patra.
„Kde se couráš, tebe taky dopadnout doma, to je umění!“
Na schodech před mým bytečkem sedí Petr Klimeš s půvabnou tmavovláskou v černé minisukni a bílé krajkové blůzičce, na příslušných místech příslušně vypnuté. Při pohledu na její hluboké oči najednou znejistím a honem odemykám, abych se převlékl z pomačkaných montérek, zatímco ti dva si dělají pohodlí v obýváku.
„Tady Irenka by si ráda poslechla nějakou pěknou muziku, tak nám tam něco pěknýho pusť. A abychom tě tady nepřepadli jen tak naprázdno, tak tady to otevři,“ vytahuje z igelitky sedmičku modrého portugala.
Nalil jsem tři skleničky a přemýšlel, co se tak může líbit takovýmhle krasotinkám. Přehrabával jsem se ve své sbírce cédéček. Tvrdý rock jistě ne, jazz taky ne, Beatles tahle mladá generace snad už ani nezná, tak snad nějakou náladovku? Dal jsem do přehrávače Nata King Cola, zabořil jsem se do křesla a upil výtečného vínka. ,,Dali byste si k tomu třeba brambůrky? Nebo olivy s ančovičkama? S paprikou došly.“
Irenka jen mlčí a záhadně se usmívá a Petr mě bere stranou. ,,Hele, jmenovče a kamaráde, asi ti už svítá, co bych na tobě chtěl. Nebudeš škodnej, neboj se. Já ji nemám kam vzít, doma je stará a u nich je pořád plno, je to taková početná rodina, že tam není chvilka soukromí. Kdyby bylo léto, tak je to něco jinýho , to zalezem někam do lesa, ale co teď? Tak my si za chvilku zalezeme do toho vedlejšího pokojíku, jo?“
Co jsem měl dělat? Kamarádi občas zneužili toho, že mám byteček sám pro sebe a vodili si ke mně svoje náhodné či stálé milenky. Kdybych někdy začal mluvit, je půl města rozvedeno…Někdy jsem se sebral a šel do kina či na pivo, někdy, tak jako dnes, si zapnu nějakou hudbu, televizi, nebo jen rádio a něco si čtu, zatímco ve vedlejším pokojíku si některý z přátel užívá. Za půl hodinky nezávazného klábosení se Petr důvěrně sklonil k Irence a něco jí zašeptal do ouška. Trochu se začervenala, ale oba se zvedli a zmizeli za dveřmi. Pomalu jsem dopíjel červené vínko, vypnul jsem přehravač cédéček a zapnul televizor. V dnešní době je nutné pečlivě vybírat programy. Inflace detektivek mi tento žánr téměř znechutila, tak dávám přednost spíše komediím, soutěžním pořadům a zpravodajství. Program nebyl ještě ani v polovině, když Petr z pokojíku volal moje jméno. Pootevřel jsem diskrétně dveře. ,,Co potřebuješ?“ ,,Prosímtě, přines nám sem něco k pití, jo?“
Bylo mi trochu trapně,když jsem se dvěma sklenicemi vstoupil do pokojíku. Petr držel ruku na klíně zcela nahé dívky, která se na mě dívala bez stopy studu, nabízejíc k pohledu nádherná ňadra. Roztřásly se mi ruce. Položil jsem sklenice na peřiňák a prchl zpět do obýváku.
„Ty jseš trouba,“ řekl mi později Petr při loučení. Chtěli jsme si udělat trojku, mysleli jsme, že se přidáš.“
Jsem v jistém ohledu v tomto směru konzervativní. Rozhodně nechci vypadat jako nějaký katolický puritán, ale zastávám názor, že sex je nádherná záležitost, pokud je věcí dvou lidí, kteří se mají rádi. Když v posledních letech bulvární plátky bubnují do světa nabubřelé reportáže o sexu, špatní moderátoři zábavných pořadů si sexem vylepšují ubohou úroveň svých pořadů, sex na nás řve z každé trafiky, z televize, rozhlasu i z novin, ztrácí tato libá činnost svůj intimní půvab a mě už téměř nebaví. Ono to bylo k něčemu dobré, když se o sexu mluvilo jen za zavřenými dveřmi. Měl přitažlivost čehosi tajuplného a nesmírně lákavého a vzácného, což dnes postrádá. Nicméně s Ilonkou nebo teď s Lenkou jde stále o velmi atraktivní činnost. Snad mne vzrušuje fakt, že tajná.Ilonka je vdaná a provalení vztahu by byl obrovský průšvih, a o Lence skoro nikdo neví.
Petr doprovodil Irenku domů a za hodinu se vrátil s Honzou Čerňanským a Jardou Slavíčkem, výtečnými muzikanty. Honza je skutečně vynikající kytarista, který to svého času zkoušel i s profesionály v Praze. Odborný tisk ho tehdy dokonce nazýval ‚druhým Hladíkem‘, což u zhýčkaných, náročných Pražáků byla pocta velmi významná. Je to kytarista skutečně geniální a je s podivem, že žádná z hudebních formací, ve kterých působil, moc dlouho nevydržela pohromadě. Honza pak jezdil po zábavách, kde hrály kapely jako my, a žadonil, zda by si mohl zahrát, třeba o přestávce, což se občas stalo i nám. Teď seděl na koberci se zkříženýma nohama s cigaretou v ruce, a vyprávěl o svém někdejším pražském působení.
„Kluci, buďte rádi, že máte svoji práci a svoje řemeslo. Ono to s tím profihraním je takový vysněný pozlátko, ale kdybyste viděli, co je za tím špíny! Ty zákulisní intriky a machinace! Jeden na druhýho se na jevišti směje, ale v zákulisí vás podrazí bez žádnejch skurpulí, jenom aby ON byl ten lepší a tím i líp placenej, dostal se do televize nebo natočil cédéčko…Já už měl toho předstírání a falše dost, tak jsem se vrátil pokorně k poctivý amatérský muzice a ke svý práci - a mám svatej pokoj.“
„Vono to ani v tý amatérský muzice není zrovna nejčistější,“ prohlásil Jarda Slavíček. Přivřel oči před dotírajícím dýmem. ,,V tomhle městě je asi pět nebo šest kapel. Každá má svůj okruh fanoušků, kteří na ně choděj a jezděj s nima i po zájezdech. Všechny ty kapely vedou nerovnej boj s pitomci na úřadech, co by nejradši vymýtili všechny druhy muziky ze světa a nechali žít jenom dechovku - a snad ze strachu před světovou ostudou nechávají žít i klasiky, i když jim asi taky nerozuměj. Co ale nechápu je to, že místo aby se ti muzikanti dohodli a aspoň trochu spolupracovali, tak zrovna tak jako ti tvoji profíci se pomlouvají, podrážejí jeden druhému nohy, vzájemně si strhávají vyvěšené plakáty na vystoupení…je to k blití…“
Zamyšleně jsme se zaposlouchali do nádherného kytarového sóla Davida Gilmoura z desky, kterou jsem pustil k podbarvení hovoru. Vychutnávali jsme tu nádheru, která zalila prostor mlčky, ale pak se kdosi vrátil k námětu.
„Voni ti Němčouři mají asi pravdu, když si dělají srandu ze slovanský nesvornosti: My jsme na sebe jak Arabové, jeden druhýho potopit, ošidit, okrást, jen aby vynikl sám. Pak to jako národ máme někam dotáhnout!“
„Krásnej příklad vidíš třeba jenom v pitomý hospodě, porovnej to u nás a v Německu,“ podával jsem prázdnou sklenici Jardovi, který držel zrovna v ruce láhev se zbytkem vína. ,,Já nejsem jinej…když někam přijdu, koukám, kde je prázdnej stůl, abych mohl bejt sám a nemusel se vnucovat k někomu cizímu. Němec hledá společnost. Vždycky si k někomu přisedne a je vítán. Udělat to u nás, jseš za vlezlýho otrapu.“
V obýváku nastalo ticho. Hudba dohrála. Zvedl jsem se a otevřel okno. Pro kouř už téměř nebylo vidět. Skaláry v akváriu vážně a klidně jezdily mezi vodními rostlinami.
Když muzikanti odešli, otevřel jsem okna dokořán, aby se vyměnil vzduch, než půjdu spát. Přemýšlel jsem o dnešním dni. Nechával jsem se omývat svěžím mrazivým vzduchem a uvědomil jsem si, že příhodu s večerním úprkem do práce, jakou jsem dnes prožil, mi nedávno kdosi vyprávěl u piva, a že se opakovala téměř úplně stejně, jak jsem ji tehdy slyšel. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy smál, a vůbec jsem netušil, že za krátký čas se tato příhoda téměř totožně stane právě mně.
Na ulici bylo ticho, jen občas rozbředlým sněhem projelo osamělé auto. Večerním klidem bylo slyšet houkání posunovacích lokomotiv ze vzdáleného nádraží. Před vedlejším vchodem bouchla dvířka auta, zaslechl jsem několik nesrozumitelných vět a zarachocení klíčů od domovních dveří. Zavřel jsem okno a šel jsem si dát sprchu.
