Dobrodružství na moři

  Snad každý kluk měl v dětství touhy a plány, čím by chtěl být, až vyroste. Slávek chtěl být kosmonautem, Mirek řidičem kamionu, Jarda pilotem nadzvukových letadel, bylo i pár popelářů…a mně učarovaly po důkladném studiu dobrodružné literatury slunce, voda, svěžest, vzduch a jižní kraje… a tak po prázdninách v Dubrovníku moje devítiletá duše zatoužila být námořníkem.

Život a všemocný Osud mě nakonec samozřejmě odhodil úplně jiným směrem, ani těmi kosmonauty a tiráky se to  teď v dospělosti mezi mými přáteli moc nehemží – ale přesto jsem si částečně své sny splnil. Už řadu týdnů se  plavím chorvatskou jachtou Sylvia po hladinách evropských a afrických moří a po exotických přístavech. Je nádherné léto, modré moře světélkuje odrazy slunečních paprsků ve vlnách. Kolem lodi občas krouží hraví delfíni a z vody vyskakují létající ryby. Rackové s křikem chytají kousky rohlíku, které jim házejí cestující z horní paluby. Východy a západy slunce na moři jsou pak něco naprosto nepopsatelně krásného….Minuli jsme Sardinii, krátce navštívili ostrovy Mallorca a Ibiza a po proplutí Gibraltarsou úžinou  plujeme Atlantikem podle afrického pobřeží. Doplnili jsme zásoby v Rabatu a v Casablance a už se těšíme na pláže a společnost krásných polonahých dívek na plážích Kanárských ostrovů. Moře, zpočátku kouzelné, plné svěžesti a průzračnosti, jak se modř vody pojí s modří oblohy na obzoru, se časem okouká a pro cestující je ten pohled stále stejný. O některé se pokouší mořská nemoc, jiným hrozí ponorkový syndrom a začnou být nesnesitelně protivní. Už se nedivím  starodávným námořníkům, kteří se plavili na plachetních lodích celé měsíce, že se z nich stali alkoholici nebo piráti, ta nuda dlouhých plaveb musela být nesnesitelná i přes to, že se na plachetnicích nadřeli mnohem víc, než naše posádka na moderní lodi.

Vzal jsem si sklenku červeného vína a šel jsem si s ní sednout do křesla na zadní palubě. Ocenil jsem pohled na nahé dívky, opalující se v lehátkách- zapomněl jsem jsem totiž podotknout, že Sylvia je majetkem cestovní kanceláře Natur Travel, tudíž její služby využívají především naturisté- a nechal jsem se unášet pocitem naprosté volnosti.  Za lodí byla hladina moře zvlněna rotací lodního šroubu a do dáli pak tvořily vlny široké „V“. Zavřel jsem oči a přes víčka jsem nechával prostupovat hřejivé paprsky jižního slunce. Chvílemi jsem upíjel ze sklenice, pokoušel jsem se číst jakýsi chorvatský časopis, který tu kdosi zapomněl, ale neznalost jazyka a prudké slunce mi v tom dost urputně bránilo. Bolely mě oči a za půl hodiny jsem v křesle usnul . Spal jsem patrně celé odpoledne. Když jsem se celý rozlámaný a omámený spánkem na slunci vzbudil, stmívalo se.. Motory lodi ztichly, něco nebylo v pořádku. Už dávno jsme měli být na Kanárských ostrovech, ubytovaní v hotelu. Místo toho stojí loď na širém moři. Kolem nás krouží malé čluny, obsazené drobnými černochy, ozbrojenými samopaly a kulomety většími, než byli oni sami.. Byl by to docela komický pohled, nebýt skutečnosti, že mnoho těch mužů obsadilo všechny paluby naší lodi. Drželi členy posádky  kteří byli ve službě na palubě v šachu namířenými zbraněmi. Dívky z paluby zmizely, lehátka byla v nepřehledné hromadě naházena u stěny kapitánské kajuty. Černý mladík v kšiltovce se štítkem otočeným dozadu, v potrhaném námořnickém triku a ve vybledlých džínách na mě namířil samopal, kterým posunkem naznačil, abych šel do podpalubí. Nemělo cenu se jakkoli vzpírat. V jídelně už byli všichni cestující i posádka lodi včetně kapitána. Několik pirátů hlídalo u všech vchodů, aby nikdo nemohl odejít. Sedl jsem si k dlouhému stolu uprostřed místnosti. Se sklenkou nevypitého vína stále v ruce jsem vrhal tázavé pohledy na ostatní cestující i na námořníky. Nikdo nemluvil. Když se za nějaký čas otevřely dveře z paluby, vstoupil osmahlý, až na zlaté náušnice celkem inteligentně vypadající muž s kapitánskou čepicí na dohola ostříhané hlavě. Pokynul strážím, které vyšly ven z jídelny. Pak se postavil do čela stolu a velmi dobrou angličtinou nás oslovil. „Nemusíte se ničeho obávat vážení! Pokud budete poslušní, nikdo vám nezkřiví vlásek na hlavě. Dovolte, abych se představil- jsem velitel mauretánské odbojové organizace s názvem Africká jednota. Lidé u nás hladoví a nikdo s tím nic nedělá, tak se musíme o sebe postarat sami. Teď vás odvezeme do jednoho utajeného přístavu, kde o vás bude všestranně postaráno, dostanete najíst, napít a budete mít sice omezenou, ale dostatečnou svobodu pohybu. Až za vás dostaneme výkupné, budete moci pokračovat v cestě. Záleží jen na vašich vládách a bohatých přátelích, jak dlouho to bude trvat. Teď se rozloučím- uvidíme se při vašem propuštění.“

Odešel s hlavou vztyčenou a hned jak za sebou zavřel dveře, objevily se znovu stráže. Motory se opět rozběhly, loď se chvěla jejich vibracemi a zakrátko jsme cítili, že pokračuje v cestě, patrně ovšem v jiném kursu. Stráže nám dovolily jít do jednotlivých kajut. Natáhl jsem se na pryčnu a přemýšlel, co bude dál. Jak TOHLE dopadne, co s námi udělají?

Loď plula nepřetržitě několik dní. Nevěděli jsme vůbec, kde jsme a kam směřujeme. Naši strážci odmítali jakoukoli konverzaci a na naše dotazy reagovali mlčením. Patrně nám ani nerozuměli. Když jsme přistáli v malém přístavu, ukrytém v pobřežních skalách daleko od lidských sídel, dovolili nám vystoupit na břeh. Nebylo tu nic, jen malý domek hlídače a benzínová stanice pro motorové čluny. Bloumali jsme po neznámém pobřeží, koupali se v osamělých zátokách a trávili večery v lodní jídelně. Kapitán byl zasmušilý.Po několika dnech se ke mně přidal, když jsem se procházel po stezce v pobřežních skalách. „Poslyšte Harry, vy také myslíte na to, jak z téhle šlamastiky? Pochybuju, že naše zadlužená vláda pro nás hne prstem, to tady taky můžeme trčet do soudného dne….Heleďte, tady v těch skalách bychom se mohli docela dobře ztratit, našel jsem kousek dál jeskyni, docela náhodou, nikdo o ní neví, je vidět jen když k ní přijdete na půl metru, vchod je za křovím a ještě těsně nad hladinou…“

„No ale co potom? Obydlené oblasti jsou bůhvíkde a kdoví jak by nás tam přijali! A co ostatní, to byste je nechal těm chlapům na pospas?“

Kapitán si pohladil vousy. „To víte, že jsem na to myslel. Až bychom se dostali do civilizace, vrátili bychom se pro ně s armádou a pobřežní hlídkou, ty holky by snad ani oni hned nezabili“

„To nevíte co v nich je. Zatím jsou slušní, ale až zmizíme, dostanou strach a vztek,  a to změní i největšího beránka, nezlobte se, ale já si to nelajznu“ řekl jsem rozhodně. Zastavili jsme se na útesu. Zpěněné vlny oceánu hluboko pod námi urputně narážely do zelenočerných skal pod námi. Od západu se blížil zlověstně černý mrak. Dole na lodi, která se odtud zdála maličká jako hračka, si ho zřejmě všimli také, protože na nás začali naléhavě mávat, abychom se vrátili. Zvedl se prudký vítr a zakotvená loď se na lanech začala zmítat jako káča. Několik strážců ztratilo rovnováhu a upadlo na palubu. Zastavili jsme se na půli cesty. Vysoký černoch se zatočil u zábradlí, zakopl o stočené kotevní lano a upustil samopal. Viděl jsem, jak náš lodní lékař hbitě přiskočil a zmocnil se zbraně. Štěkl výstřel a druhý strážce přepadl přes zábradlí do vody. Na palubě se strhla prudká bitva. Naše posádka se jako jeden muž vrhla na únosce a v několika okamžicích je odzbrojila. Než se piráti na břehu vzpamatovali a mohli zasáhnout, byla loď v našich rukou. Nastala krátká přestřelka. Nikdo nevěnoval pozornost zhoršujícímu se počasí. Tak se stalo, že obrovská vlna zcela nečekaně zalila celou loď. Zpěněnými spoustami plavaly mrtvoly námořníků i únosců mezi třískami utržených stěžňů, uvolněný člun vynesla vlna až téměř k nám. Ztuhli jsme hrůzou. Tolik životů náhle zhaslo! V hukotu mořského běsnění jsme neslyšeli blížící se hluk motorů. Za pobřežními horami se objevily vojenské vrtulníky. Jsme zachráněni!

O několik hodin později jsme vstoupily na zničenou palubu Sylvie. Kapitánská kajuta byla pryč, zlomené stožáry byly obaleny cáry zbytků plachet. Vchod do podpalubí byl zatarasen troskami. S pomocí zbytku naší posádky a vojáků ze záchranného oddílu jsme uvolnili vstup a s bušícím srdcem vstoupili dolů. Vyděšené dívky byly naštěstí až na několik oděrek v pořádku a v náhlém uvolnění emocí se nám nadšeně vrhly kolem krku. Nemohu říci, že by to po přestálém napětí nebylo milé…

Po týdnu pobytu na Kanárských ostrovech jsme na přestálé dobrodružství téměř zapomněli. Ale v zimě doma v hospodě budeme vyprávět!