Divadlo Svět

Červený autobus MHD zastavil u chodníku. Zapadající slunce obarvilo domy na druhé straně ulice do oranžova a na vysokém nebi, kdyby chodec zaklonil hlavu, mohl by vidět v blankytné modři bílé čáry, jak je tam vykreslila proudová letadla. Provoz v ulici byl teď v podvečer minimální, jen sem tam přejelo osamělé auto. Na nedalekých kurtech hrála mládež volejbal a její pokřik byl slyšet až k železničnímu přejezdu. Před hospodou byla opřena o zábradlí řada kol.

„Karel už je tady!“ hlásil jsem při vyskakování z autobusu, „to je malej zázrak- většinou přijede poslední…“

Luboš, který vystoupil hned za mnou, se rozhlédl. „No jo, vopravdu!“

Hned zaregistroval červený žigulík, zaparkovaný kousek dál v ulici. V nevelké vzdálenosti za ním stála u chodníku zelená dacie, z které se zrovna vysoukával štíhlý muž s téměř holou hlavou, doprovázený krásnou, nakrátko ostříhanou brunetou.

„Hele, Milan s Olinou!“ zvolal Luboš, „tak to už jsme komplet! To se moc často nestává…obyčejně se na někoho tak dlouho čeká, že se pak zkouší o hodinu míň a pod vlivem alkoholu…“

„Čau manželata! Tak jdeme na to?“ zahlaholil jsem žoviálně.

„Nejdřív se musím najíst, mám hlad jako herec. Oli, vzala jsi ty peníze?“ Milan vytáhl ze -zadního sedadla dacie plátěné pouzdro s činely a tašku, v které nosil malý bubínek „evrplejku“ a zabouchl dveře.

Za chvilku jsme společně procházeli šerou chodbou starobylé hospody, která v této části města pamatovala jistě lepší časy. Vlevo za skleněnými dveřmi byl lokál, z kterého bylo slyšet šum hlasů hostů, vpravo kuchyň a vzadu za dvojitými, bíle natřenými dveřmi jsme vstoupili do rozlehlého sálu, teď ve všední den využívaného jako zkušebna. Vlevo, v koutě u jednoho z širokých oken byly do vysoké pyramidy narovnány stoly a židle, na druhé straně místnosti za nablýskanou plochou dřevěných parket bylo jeviště, matně osvětlené malým reflektorem, takže rocková aparatura se tajemně leskla chromovanými částmi bicí soupravy a blikala zelenými a červenými kontrolkami zapnutých zesilovačů. Mám rád takovou tu tajemnou atmosféru- bohužel většinou netrvá dlouho. I teď se pod jevištěm zvedl od stolu Karel. „To je dost, že jdete! Už jsem myslel, že tu zapustím kořeny!“

Takové řeči od člověka, který vždy chodil pozdě a dnes tu náhodou byl první, ty nás pobavily a také jsme to dali řádně najevo.

„Hele moc si nevyskakuj, já mám hlad a jdu se nejdřív najíst! Jinak ze mě nedostanete ani ránu!“ postavil to bubeník Milan rezolutně.

„A já mám žízeň, že bych snad pil i vodu!“ vydechl Luboš. Tak to už bylo hodně zoufalé! Představa Luboše, jak pije vodu bylo značně iluzorní…

Vylezli jsme na jeviště, Milan si do bicí soupravy doplnil činely a evrplejku, přejel bubny paličkami do zkušebního virblu a zase vstal. „Jdu se najíst. Oli, poď taky!“

Luboš, který stačil jen vybalit basovou kytaru z pouzdra se k nim přidal.

„Ne abyste se mi tam zas vožrali jako posledně! To by byla zkouška na nic, zase bysme nic neuďáli!“ volal za nimi Karel.

„Ale Karle, stejně ještě nemůžeme zkoušet, mikrofony má u sebe Kamil, a ten tady ještě není!“ upozornil jsem kytaristu na prázdné stojany. „Tak já si du taky nalejt do volátka!“

Karel si jen povzdechl. „To to zase dopadne!“

„Ale hned jak přijde Kamil, jde se zkoušet, ne abyste se tam moc rozseděli!“ volal za mnou, když jsem už mizel ve dveřích.

V lokále byly tlumeně slyšet sóla elektrické kytary, jak si v sále na jevišti Karel cosi opakoval, pak utichly a Karel se objevil u našeho stolu. „Dejte mi taky pivo!“

Hostinský přinesl Milanovi a Olině voňavé párky s hořčicí a s křenem. „Pivečko bude hned!“

Karel vytáhl papír. „Hele kluci, tady mám novou věc, napsal to tady Pavel“ ukázal na mne, „a jmenuje se to Divadlo Svět. Basa a kytara tam hrajou úplně stejnou figuru, asi takhle: tududy,tududy dudydudyduy…a do toho bude Pavel zpívat melodii. Vzadu to mám na pásku jako demo, je to docela dobrý“.

„Jak si to tak představuju, může to bejt docela dobrý a vyznít to slušně“ utrousil Milan mezi dvěma sousty, „musíme to jen solidně zaranžovat.“

„Už se stalo“ odvětil Karel, „až přijde Kamil, všechno vám ukážu.“

Když jsme už popíjeli druhé pivo, otevřely se dveře a vstoupil mladý černovlasý vousatý tlouštík, svým zjevem značně připomínající Buda Spencera. V ruce držel kufřík. Posadil se na volnou židli. „Tam je k zalknutí! Dej mi jedno pivo!“ houknul na hostinského.

„Tak pozor! Ať se mi tady zas nevožerete jako posledně!“ hudroval Karel, ale poručil si další pivo také. „Já si ho pak vezmu sebou dozadu!“ vysvětloval.

Kamil vyprázdnil půl piva najednou a hlučně si odříhl. Přes silnou postavu to byl elegán. Od Bud Spencera se lišil úpravou zevnějšku a také tím, že ač se v pubertálním a postpubertálním období často a rád pral, ale nyní už si zakládal na úrovni. Když k němu přijdete na návštěvu, přijde vám otevřít v hedvábném županu s třásněmi, hostí vás finskou vodkou a pouští skvělý výběr světové muziky. Jednou byl na zájezdu dřív než my v sále, kde se mělo hrát, vítal nás ve vchodu s tamburínou na hlavě, hluboce se klaněl a halekal „Alláh akbar! Inšalláh! Salam alejkum“, nakonec to dokončil slovem „Amen“…takový byl Kamil.

„Tak mládenci! Dopíjet a jde se zkoušet!“ pobízel nás Karel. Popadl sklenici a první vyšel z lokálu, ostatní ho více či méně ochotně následovali, jen Milan ještě vytíral zbytek hořčice z talířku chlebem.

„Nejdřív si dáme něco starýho na rozehrání, ať to dostanem do prstů“ rozhodl Karel. Třeba Paletu, jo? Pavle, nástup!“

Tuhle písničku mám rád, jsem romantik, a i když mě hezké holky moc rády nemají, já mám rád je. A tak vznikla celá řada písniček, Paleta je jednou z nich:

Namaluju pro tebe

Diamanty na Nebe

Pro tebe,

když horká je Tvá dlaň

Teplem touhy

Namaluju motýla

Lehoučkého jak víla

ProTebe

Teď staň se co se staň

Na čas dlouhý

„Dobrý,dobrý! Přerušil píseň Karel, teď už musíme dělat tu novou, čas je nám v patách, zdrželi jsme se s tím pivem..tak jedem!“

A Karel s Lubošem nacvičují melodickou linku basy a kytary a když už se zdá, že to půjde, nastupuji opět já:

Světla a purpurový zákulisí,

Jeviště života se žene jako vítr.

Choreograf vidí i za kulisy

Sbor tančí podle něj,

Johny,Frank i Dieter

Statisti se hned do hry dají

Režiséři ji nadávají

Šéfové si do ruky hrají

Jen klauni mají pré…

Je to Divadlo Svět

Tisíce pák a světel automatů

Zbloudilý pták se zaplet v síti drátů

Nestačí milióny kilowattů

Z playbacku hraje snad i opera kantátu

Turisté nesmí z rezervací,

Nemáš nárok- nebyl jsi v emigraci!

Nemáš diplom, jsi měšťákům pro legraci

A klauni mají pré…

Je to Divadlo Svět

Rozhlas a televize mají program lásky,

Denně na nás řvou motory tanků

Až dlouho v noci smíme vidět láskyplné krásky

Ve dne si předvádíme roj vraždících janků

Statisti jen se do hry dají

Hned jim režiséři vynadají

Zbohatlíci si do ruky hrají

Jen klauni mají pré..

Je to Divadlo Svět, je to fraška Země,

Je to fraška Země…..

Dveře do sálu se rozletěly a spíš vletěl, než vstoupil malý mužík v obnošeném saku s rozcuchanými nazrzlými vlasy a s příslušně rudým nosem. Mával rukama nad hlavou a volal ochraptělým hlasem „Klucí, přestaňte s tím brnkáním a zahrajte mi „Moravanka to je parta véééselá…! Dostanete ruma!“

Ačkoli Karel kroutil zoufale očima, můj smysl pro humor způsobil, že jsem mu tu písničku zahrál na varhany a pokud jsem si pamatoval text, kousek zazpíval. Ale mužík byl nadšen. Za chvíli se objevil s decákem rumu a zbytek kapely si mě později dobíral, že hraji za honorář ve formě deci tuzemáku…

Když jsme po několika hodinách opouštěli starobylou hospodu, obloha ztmavla a v hloubce modrého nekonečna naskakovaly hvězdy jako démanty. Pohrdl jsem autobusem a procházel jsem večerním městem. V ulicích se rozsvítily svítilny a kolem centrálního náměstí blikaly barevné reklamy.   Lidé spěchali do divadla, do kina nebo na večeři, restaurace voněly připravovanými pokrmy. Na mostě jsem se na chvíli zastavil, opřel jsem se o kamenné zábradlí a sledoval pod sebou mohutný tok řeky. V dálce u ostrova bylo vidět osvětlená okna výletního parníku. Přemýšlel jsem o textu písně Divadlo Svět. Máme ještě podobnou píseň, jmenuje se Blázne stůj a pojednává o tom, jak se lidé honí za penězi a přicházejí o samu podstatu žití. Dnes se spousta lidí změnila. Lidé, které jsem pokládal za přátele se ukázali jako podrazáci, a byli to lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, naopak jedinci, o kterých jsem byl z počátku přesvědčen, že jsou egoističtí sobci a samolibí suveréni se nakonec ukázali jako přátelé. Svět je opravdu divadlo. Neustále nás něčím a někým překvapuje a nepotřebuje k tomu scénář, oponu ani nápovědu. Dívka, o které jsem si dva roky myslel, že je vzor dokonalosti dala jednomu z mých kamarádů psychickou ránu mezi oči, když se její chování změnilo jak kouzelným proutkem poté, co ho vyměnila za jiného přítele. Vojáci, v civilu ohleduplní a taktní lidé, nešťastní, když někoho zraní při dopravní nehodě nebo při práci jsou po oblečení uniformy schopni záměrně zabíjet, mrzačit a mučit tytéž lidi, které předtím hýčkali. Remarque o tom psal velmi výmluvné romány. Ale asi moc přemýšlím. Mužík s rudým nosem, kterému stačí ke štěstí Moravanka to je parta veselá a na nic lepšího není schopen myslet, takový chlapík je na tom lépe, stejně jako nazí černoši, křepčící kolem poradního ohně a ke štěstí jim stačí ulovená gazela…svět je prostě divadlo…

Došel jsem na předměstí. Světel zde bylo méně, jen na rohu z otevřených dveří hospody se na chodník linul pás jasu. Odemkl jsem domovní dveře a zmizel jsem ve tmě v průjezdu domu.