Cest la vie

V salonku vzadu za barovým pultem kdosi kouřil nějaký ohavný doutník, štiplavý zápach byl cítit až sem. Nevadilo nám to. Petr už měl osmé pivo a docela značnou špičku, trochu se mu pletl jazyk. Jarda jedl mlčky tlačenku s cibulí a přikusoval z malých krajíčků chleba.

Oskar oklepal sloupek popela z cigarety do popelníku a pokračoval v řečnění.

„Já nekecám, vy bejci! Dovopravdy se to tak stalo! Starej Čížek prostřelil vzduchovkou tááákhle velkýho sršně!“ ukázal rukama asi třicet centimetrů způsobem rybářských chvástalů. Kolem dlouhého stolu v rohu lokálu zaburácel smích. „Starej Čížek je hroznej kecal, tomu musíš věřit každý pátý slovo!“ smál se Karel. „Tuhle vykládal, že nepřijde do práce, protože jde na operaci se žlučníkem. Vypadal tak věrohodně, tvářil se zkroušeně, že bys mu dal poslední korunu. Pak jsem od něj něco potřeboval a volal jsem mu domů. Zvedla to jeho žena a já hned: Jak se vede Pepkovi, už je po operaci? A ona: po jaký operaci? On si vzal dovolenou, protože malujeme. Tak teď mu věř- a už vůbec ne takovouhle blbinu “ Karel se usmál. „Takovýhle ty kecy mi připomínají jeden slavnej výrok v jistým krásným filmu: Je to pravda, říkaly to ženský….ale že sršni můžou bejt dost velký, to pravda je- i když ne takový, jak to líčí Čížek Já měl loni v kůlně sršní hnízdo, ti měli dobrejch pět centimetrů a byli dost dotěrný, táta z nich měl hrůzu, když seděl v zahradě, lítali mu kolem hlavy  a bylo by jenom otázkou času, kdy dostaneme někdo žihadlo- a že žihadlo od sršně stojí za to! A tak jsem vylezl na střechu nad to hnízdo, a jak oni lítali ven, srážel jsem je tenisovou raketou a jak pak dopadli omráčený na zem, táta je na betonu zašlapával. Jen tak v pantoflích! A zbavili jsme se jich!“

„U nás v práci zas lítají roháči. Tuhle jsem jednoho zachránil, odněkud spad a bezmocně mával nohama ve vzduchu, nemohl se otočit protože je takovej širokej a neobratnej, a ještě by ho tam někdo zašláp. Ten byl asi deset centimetrů dlouhej, trochu jsem se ho bál, tak jsem si došel pro lopatku a jak jsem ho tak nakládal, najednou nade mnou stín- a von ředitel! Ale neřek nic, jen abych toho brouka odnesl až dozadu k plotu, tam je trávník a tam to přežije..ale že to byl kus…“ vzpomněl jsem si na nedávnou příhodu.

Večer pokročil. Petr trochu vystřízlivěl a zapojil se do debaty líčením jakési dávné klukovské příhody, když někde v polích stříleli po vlaštovkách a on se trefil tak, že střela vletěla ptáku jedním okem do hlavy a druhým ven- moc se mi to nelíbilo. Mezi přáteli mi bylo dobře, ale musel jsem se zvednout.   Kolem stolu zahučela nevole. „Kam spěcháš vole? Venku to znáš, doma taky! Dej se ještě jedno, já ho zaplatím…“ takovým řečem nejde odolat, tak jsem ještě chvilku poseděl. Za okny už zazářily první večerní lampy, když jsem se konečně dostal ven. Vlak mi jede za hodinu, ještě mám trochu času se projít, abych nepáchl hospodou a nebyl odporný spolucestujícím. Na náměstí hrála nějaká kapela starých pánů tradiční jazz. Tuhle muziku miluji a kdybych měl víc času, zůstal bych zde déle. Takhle jsem chvilku postál, nohy mi samy tančily, kolem nadšený dav se vlnil a tleskal, světla zářila a teplý jarní večer byl probarven světly reklam ze všech stran. V Kouřimské ulici kousek dál bylo pak uprostřed chodníku postaveno podium, kde hrála rocková kapela, vynikající úroveň! Kdysi v mládí jsem v podobné skupině hrával, takže to mohu hodnotit- a reakce posluchačů to jen potvrzovala. Proč já jen musím jet pryč? Zavolám do práce a přespím u bratra, pojedu až zítra! , rozhodoval jsem se. Kytarista spustil nádherné sólo, za jaké by se nemusel stydět ani Radim Hladík a já zůstal stát u vchodu do vedlejší vinárny jak socha. Vlak mi jede za čtvrt hodiny, na nádraží je to asi deset minut. Raději přeci jenom půjdu. Doma čeká žena a děti… S lítostí jsem se vydal na cestu. Pouliční muzika mi ještě dlouho zněla v uších. Proč já jsem se odtud před lety vlastně odstěhoval? Jdu kolem divadla, kde zrovna začíná představení, zkracuji si cestu rozsáhlým obchodním centrem Futurum a na poslední chvíli, minutku před odjezdem, usedám do měkkého sedadla vlaku. „Tak ahoj přátelé, sbohem rodné město, zase příště!“  broukám si, když vlak přejíždí most přes mohutnou řeku. Myšlenky mi bloudily  dávnými příhodami s přáteli. To byly časy, kdy jsme hrávali, sice jinou muziku, než hrají dnešní kapely, ale se stejným nadšením. V Nových Dvorech nám jeden odpůrce rockové muziky uprostřed písně vytáhl přívodový kabel z elektřiny a málem způsobil poškození drahé aparatury. Jindy nějaký rozlícený důchodce napadl zpěváka přímo na jevišti a zásah komunistické policie v krásném kulturáku v Církvici byl brutální ukázkou zneužití moci. Ale většina vzpomínek je hezká. Teď vedu osamělý život bez přátel, jen občas zajedu sem, do města mého mládí, trochu popijeme, trochu popovídáme, trochu zavzpomínáme a pak už většinu roku vedeme střízlivý život starých pánů…cest la vie…