Černý panter

  Kamarádi už byli usazeni  vzadu, Karel pak na sedadle smrti vedle mě. Zabouchl jsem plechové dveře a nastartoval. Ono se to lehce řekne- zabouchl jsem dveře! U mého, dvacet let stařičkého wartburgu se musí těmi dveřmi řádně bouchnout, jinak zámek nezapadne a dveře při jízdě protivně drnčí, nebo se v nejméně vhodný okamžik dokonce otevřou. Kdysi se mi otevřely právě při míjení dopravní značky před křižovatkou a jak jsem se natahoval od volantu, abych je zavřel, zase se o sloupek té značky velkou silou odrazily a přibouchly se tak mocně, že pak dlouho nešly otevřít a mě div nezlomily ruku. Od té doby trnu, aby se mi dveře zase neotevřely, když předjíždím cyklistu nebo chodce, nebo když předjíždím zaparkované auto (předjíždět jednoucí vůz je pro mého pantera nesplnitelný úkol).

Karoserie je zvenku trochu pomačkaná od té doby, co jsem se jako řidičský začátečník netrefil do průjezdu domu, ve kterém jsem tehdy bydlel. Couval jsem asi čtyřikrát přes chodník zpět do vozovky, vždy pootočil volantem, ale pokaždé narazil předním blatníkem na patník. Byly tam dva-na každé straně toho starobylého vjezdu jeden- a tak zužovaly prostor. Nevím, proč to tak dávní stavitelé dělali, ale patníky tu byly a mě ničily život. Když už jsem se celý zpocený snažil trefit mezi patníky počtvrté, stály už na chodníku kolem mého auta špalíry chodců a zíraly, co to tam vyvádím. Znervózněl jsem ještě víc. Nakonec jsem šlápl na plyn a vletěl jsem do průjezdu patník nepatník- blatník je od té doby po straně trochu poškrábaný a prohnutý, ale jinak je autíčko nablýskané jako nové. Je celé černé, což je v letních měsících značná nevýhoda- je v něm jako v sauně- ale barva je to elegantní, tak trochu jako vládní limuzína. Taky mu říkám „Černý panter“, což u přátel vyvolalo nemístné veselí, které mě urazilo. Zejména Balcar měl nemístné poznámky, ač jeho stařičká škodovka taky dostala technický průkaz od císaře pána…a když jsem srdnatě hájil kvality svého vozu slovy „Náhodou jezdí jako drak- je to panečku péro!“, Balcar suše prohlásil ..,,No jo, jako péro- taky pořád stojí!“ No nekopli byste ho?

Motor se rozeřval. U tohoto vozu, abyste ho dostali do pohybu, musíte řádně šlápnout na plyn. Jinak po odstavení nohy ze spojky chcípne. Panter vyskočil a vyjel od chodníku k sázavským lesům. Karel vedle mě mlčel, trochu se potil a úpěnlivě zíral přímo před sebe, zatímco kluci vzadu nešetřili štiplavými poznámkami. Trochu jsem je usměrnil mlčenlivým poukázáním na ceduli, zcizenou ve vozidle městské hromadné dopravy a připevněné kusem rezavého drátu k zpětnému zrcátku nad předním sklem, která hlásala, že kromě kouření se ve voze zakazuje i mluvení na řidiče během jízdy. Auto se třáslo a poskakovalo, jednou jsme dokonce předjeli traktor s nákladem hnoje- z kopce to docela jelo. Přátelé vzadu přestali špičkovat a zdálo se, že dřímají. Projeli jsme bez úhony Uhlířskými Janovicemi, za kterými po stoupání do prudkého kopce už začínají husté lesy, naštěstí byl provoz minimální a nebezpečí kolize tudíž nebylo pravděpodobné. Prokličkoval jsem lesními silničkami a vzpomínal na trampská léta, kdy jsme to zde v potu tváře s těžkými ranci na zádech prolézali pěšky. To už je dávno- jak jen ten čas letí!

Dojeli jsme do Vlašimi, zaparkovali v nějaké ulici a já jsem se snažil nevnímat pobavené pohledy chodců, kteří míjeli náš dopravní prostředek. No ferrari to není! Ale já jsem za něj dal celých jedenáct tisíc! A pak ještě v servisu jsem musel platit novou spojku, protože ta stará už měla sjeté lamely. Mechanici si nedali práci s výměnou lamel a namontovali rovnou celou novou spojku, starou mi strčili do kufru a já jen platil a platil..tak když už jsem do toho vozu nastrkal tolik peněz, nějaké posměšné poznámky a pohledy mě nerozházejí… Jednou jsem měl porouchaný startér a tak dlouho jsem trápil auto před domem, kde tehdy bydlel přítel Jouda, až z domu vylétl Joudův rozlícený soused, který se marně snažil usnout po noční směně a měl jakési nemístné připomínky- no nemá spát, když já startuji,že?

Po ukončení obchodu, pro který jsme do Vlašimi zajeli, jsme vyrazili na cestu k domovu. Panter zařval, lidé na ulici se otáčeli, ale to už jsme bouchli dveřmi a rozjeli se přes křižovatku směrem z města. U Mitrova došel benzín, naštěstí dolů do Janovic je to z kopce, tak jsme na neutrál dojeli až na náměstí. Na odstavné koleji janovického nádraží stály opuštěné drezíny. Nikdo je nehlídal, tak pár litrů benzínu putovalo z jejich nádrží do nádrže mého pantera. Nádražáci neprotestovali, protože o tom nevěděli. Pak už jsme bez nehody dojeli domů. Za nějaký čas se panterovi rozsypala převodovka. V té době ještě ke všemu zdražili benzín na osm korun- tolik peněz za to odmítám dávat, tak jsem pantera s velkou ztrátou prodal- a dodnes nechci o starém autě ani slyšet, na nové samozřejmě nemám a tak už čtyřicet let jezdím zásadně vlakem.