Bouře

  Cestování s Martinem není pohádka.. On je stále v jednom kole, nepije a v jídle je vybíravý, proto výlety s ním jsou uspěchané, nervózní a obvykle se taky díky své impulsivní povaze s někým pohádá. Vzpomínám si, že když jsem ho kdysi doprovázel do Prahy na lékařské vyšetření, zjistil po opuštění nemocnice na Karlově náměstí, že za deset minut nám jede rychlík do našeho města a donutil mě k tomu, že jsme sprintem přeběhli Vodičkovu ulici, Václavské náměstí, Opletalovu i park před Hlavím nádražím a mokří potem a celí uřícení jsme skočili do rozjíždějícího se vlaku. Nic nedal na moje protesty, že naším směrem jezdí vlaky každou hodinu, že nemáme kam spěchat a že bychom se mohli podívat po Praze, když už jsme tady. S lítostí jsme úprkem míjeli lákavé zahrádky restaurací s vonícími jídly i historické památky a z hlavního města jsme viděli jen čekárnu v nemocnici na Karlově náměstí…

Proto, když mě Martin přemlouval k večerní jízdě do Nymburka a do Poděbrad, kde měl jakási jednání a nechtělo se mu cestovat osaměle, nebyl jsem příliš nadšený. Protože jsem ale neměl na zbytek dne žádný pevný program, nechal jsem se přemluvit a nakonec jsem s Martinem usedl do auta a jeli jsme

Zpočátku- ač počasí bylo nezvykle horké i na srpen, se nedělo nic mimořádného. V nějakém sklepním baru v centru Nymburka si Martin cosi vyjednával s barmanem a pak na internetu, umístěném v koutě baru hledal jakousi záležitost a já jsem tudíž stihl vypít sklenici vychlazeného bílého vína, což mi vrátilo svěžest do vedrem zničených údů. Za čtvrt hodiny jsme křepce nasedali s Martinem do auta a pokračovali v jízdě do Poděbrad. Kolonáda lázeňského města byla osvětlena jak korzo na Riviéře, všude bylo plno lidí a zahrádky restaurací a vináren praskaly ve švech. Poděbrady miluji a kdyby se stal zázrak, štěstí se unavilo a já se dostal k penězům, hned bych se sem stěhoval. Proti nudě v současném, bydlišti se zde stále něco děje a jen na místním koupališti bych trávil v létě celé dny….

Martin si šel jakousi záležitost vyjednat do jednoho z hotelů, kde měl schůzku s nějakým známým a já jsem zatím lelkoval u auta. Už se mezitím setmělo, ale obloha potemněla mnohem černější barvou, než jakou má pouhé letní stmívání. Nebe zčernalo jako peklo. Tak tmavé mraky jsem snad ještě nikdy neviděl. Bylo zřejmé, že se chystá nějaká velká letní bouřka. Oblohu rozčísl blesk a zvedl se silný vítr. Lidé spěšně opouštěli kolonádu. Ze stromů v lázeňském parku vítr strhl velké množství listí a drobných větví, které kroužily vzduchem a pokrylo asfalt cest.

Konečně přiběhl Martin, skočil k volantu, zabouchl dvířka a mohli jsme jet.

„Ještě musím znova do Nymburka, jen tam dám vzkaz a hned jedeme domů“ oznámil mi. Z Poděbrad do Nymburka to naštěstí není daleko, byli jsme tam během deseti minut, ale když si Martin vyřídil svou záležitost, blesky křižovaly oblohu a spustil se prudký déšť. V zatáčce u lokomotivního depa nám přes cestu padla větev, silná jak mužská paže a pro listí už nebylo vidět cestu. Silnice se vyprázdnila a po jindy frekventované komunikaci jelo před námi jen jedno osamělé auto. Vítr s námi cloumal ze strany na stranu, takže Martin musel zápasit s volantem jak na horské dráze. V Budiměřicích, když už vichřice dosáhla vysokého stupně, že jsme si připadali jak v americkém katastrofickém filmu, auto před námi odbočilo do postranní uličky a zmizelo. Zůstali jsme sami na  noční pusté silnici, šlehané prudkým větrem a bičované nápory deště. Oblohu ozařoval ohňostroj blesků. „Nezůstaneme radši někde ve vesnici, schováme auto za barák“ navrhoval jsem, ale Martin, jako vždy uspěchaný odpověděl, překřikujíc hluk bouře „Dyk jsme za chvíli doma!“.

Na křižovatce u Netřebic jsme málem přehlédli odbočku- tak byla zanesena větvemi urvanými z okolních stromů, a na poslední chvíli jsme s kvílením pneumatik otočili vůz doleva. Vítr s námi zle cloumal, řval a hrozil, že nás smete ze silnice. Na dlouhém rovném úseku silnice k Malému Vestci vichřice ještě zesílila a v otevřené rovinaté krajině středního Polabí se nerušeně rozzuřila k nepříčetnosti. Kličkovali jsme po silnici jako opilí, i ve vesnicích byla naprostá tma, protože vichr urval kabely elektrické sítě a kraj se ponořil do neviditelna. Kolem nás létaly menší stromy, vytržené i s kořeny ze země, museli jsme se padlým kmenům ne silnici vyhýbat. Ještě, že Martin je dobrý řidič, já bych asi skončil někde v příkopě. Martin se křečovitě držel volantu, stěrače jen stěží zvládaly nápory vody a viditelnost byla téměř nulová. „Bacha!“ zařval jsem. Na auto se řítil kmen stromu o síle dobrých třiceti centimetrů. Kdyby dopadl na karoserii, bylo by po nás. Martin dupl na pedál plynu a stiskl jej až k podlaze. Škodovka zavyla a vyrazila jak splašený králík. Slyšeli jsme, jak těžký kmen s žuchnutím spadl na silnici těsně za autem. „Fuj, to byla klika! Doufám, že mi to neurvalo vzadu světla, ráno se mrknu, jak to máme poškrábaný!“

Konečně jsme dojeli k domu. Dveře vozu šly proti náporu větru velmi ztěžka otevřít, museli jsme se do nich opřít vší silou a když už jsme byli venku, vichřice nám je vytrhla z ruky a prudce zabouchla. S námahou jsme otevřeli vrata garáže, pak se Martin nějak dostal zpátky za volant a zajel s autem dovnitř. V mžiku jsme byli mokří jak hastrmani a těžce se prodírali proti větru do domu. Větve nás šlehaly do obličeje, šli jsme po paměti, protože nikde nic nesvítilo, jen ve vchodě blikla baterky mé ženy, která už nás celá vyděšená delší dobu vyhlížela. „Vy jste ale pitomci- proč jste se někde neschovali! Dyk vás to mohlo zabít!“ Lamentovala, vedla nás do obývacího pokoje a přinesla suché oblečení na převlečení. „Dcera se ke mně přitulila. „Táto, měla jsem o tebe strach!“!

Otevřel jsem bar a nalil jsem si pořádného panáka. Pak jsem popadl kytaru, sedl jsem si s dcerou na sedací soupravu a hrál a zpíval dávno zapomenuté písně v náhlém pocitu uvolnění. Po přestálém napětí mi bylo neskutečně lehce a začínal jsem chápat adrenalinové sportovce. Venku běsnil orkán, ale doma i přes to, že byla tma a nic nefungovalo bylo útulno a milo.

Ráno jsem se zděsil. Parčík pod našimi okny se změnil ve změť rozervaných zbytků stromů, přeházených přes sebe, cesta ke garáži a k hospodářským budovám v pozadí byla naprosto neprůchodná. Připomínalo to víc, než cokoli jiného jihoamerický divoký prales. Zmrzačené lípy trčely svými pahýly k nebi, jako by žalovaly.. Později jsem se dozvěděl, že v zámeckém parku na druhém konci obce vichřice vyrvala staleté obrovské stromy o půlmetrovém průměru i s kořeny a zbouraly zeď kostelní zahrady. Uvědomil jsem si, jakému nebezpečí jsme divokou noční jízdou unikli a přeběhl mě mráz po zádech. Ač jsem nevěřící, myslím, že při nás stáli všichni svatí.