Apokalypsa

  Předpověď počasí neslibovala nic krásného, mělo celý víkend pršet. Nic nového, letos prší celé léto. Večer jsme hráli s chlapy v hospodě karty a při družné zábavě vypili nějaké to pivo. Venku se proháněl protivný vítr s deštěm, nic milého a mezi kamarády v útulné hospůdce bylo velmi příjemně. Ale po půlnoci jsme chtíc-nechtíc museli opustit vyhřátý lokál.

. Na nejistých nohou jsem vyšel ven. Vítr cloumal větvemi temných stromů a rval z nich mokré listí, z potrhaných mraků chvílemi vykukoval potměšilý měsíc a mdle osvětloval krajinu. Osvětlení obce nesvítilo. Šlápl jsem do louže a neslušně zaklel. Soused Janda se ode mne odpoutal a namířil k svému domu u řeky. Učinil jsem dva kroky. Hrome, to je ale velká kaluž! Měsíc znova vyšel z mraků a já jsem se rozhlédl po okolí. Žádná kaluž! Stál jsem po kotníky v obrovském jezeře, v které se proměnil celý kraj. Okamžitě jsem vystřízlivěl. Voda byla studená jako led a její chlad pronikal kůží a řezal jak ostrý nůž. Jistě mám nohy červené jak rak! Hanka mi běžela naproti. „Tondo, honem! Voda nám teče už do kůlny! Nebude dlouho trvat, a poteče to do baráku! Pořád stoupá!“ Měla na nohou vysoké holínky a jak běžela, stříkala jí voda do stran. „Co budeme dělat? Jsme úplně bezmocní! Pamatuješ na Troubky?“

Za několik minut jsme, celí vyděšení,  doběhli k našemu domečku. Jak dlouho jsme ho stavěli! Kolik času, dřiny, shánění materiálu to všechno stálo- a těch peněz! Ještě nemám splacenou ani polovinu hypotéky! Voda se obloukem proháněla kolem rohu domu, proud stále sílil. Otočil jsem vypínačem venkovního světla, které máme na dvorku, ale podle očekávání elektrický proud nešel. Vběhl jsem do domu pro baterku a Hanka vyjela z garáže s naší starou škodovkou. Rozsvítila reflektory a ozářila dvůr. Strnuli jsme. Voda jako dravý živel proudila středem a brala co jí přišlo do cesty. Kolem mě pluly do neznáma Hančiny oblíbené květináče a truhlíky s květinami- totiž s tím, co ještě večer květinami bylo. Plastový stolek s křesílky, u kterého jsme tak rádi po večerech sedávali s kávou prudce narazil na laťkový plot a rozlomil se v půlce.  Konečně jsem se vzpamatoval z ustrnutí. „Honem! Domů a všechno, co je dole, vynášet do patra! Kašli na to, jestli je to srovnaný! Popadni to a jeď!“ Hanka s peřinami v náručí běží do schodů, následuji ji s náručí plnou knih pádím za ní, házím knihy na zem a vracím se pro další. Nábytek ve dvou neuneseme, tak ho necháváme na místě s nepatrnou nadějí, že až sem voda nedojde. Běháme do patra se židlemi, stolky, s kabáty, botami, Hanka v rychlosti odpojuje televizi a počítač, všechno to nosím nahoru. Voda se začíná objevovat na prahu domu. Garáž venku a kůlna už jsou do dvaceti centimetrů zaplavené vodou. „Punťa!“ zařval jsem a vrhl se do proudu. Tahám vyděšeného a promočeného psa na poslední chvíli z boudy a nesu do domu. Mám co dělat, aby mi proud nepodtrhl nohy. Něco tvrdého mi narazilo do lýtka a hrozně to bolí. Venku jsou slyšet sirény. Přijeli hasiči, záchranáři a policie. Někde je to nejspíš ještě horší! V hukotu proudící vody jsem zaslechl zvuk motoru vrtulníku. Opilost už úplně zmizela. Jak to asi vypadá v hospodě? Už tam taky dorazila voda? Je to trochu výš, ale ne o moc. Horší to bude s Jandou, bydlí hned u řeky. Jak často jsem mu to místo, za slunečných krásných dnů tak kouzelné, záviděl! Ze dvorku se ozvala dutá rána. Vyhlédl jsem z okna. Srdce se mi zastavilo. Garáž se s rachotem sesunula v hromadu cihel, trámů a mokrého sajrajtu,  a auto, ještě stále se svítícími reflektory, se vzneslo na hladinu letící vodní pohromy a zmizelo za rohem. Voda stále stoupá, v přízemí už plavou lehčí kusy nábytku a pohroma se valí dovnitř přízemnímu okny. Utekli jsme do pokojíku v patře- co jsme taky už mohli dělat jiného…Hanka se dala do pláče. „Co nás to potkalo? Co jsme komu udělali?“

Venku stále hustě pršelo, po řece sem tam jezdily čluny záchranářů a svými silnými reflektory ozařovaly apokalypsu kolem sebe. V zátočině u mlýna kohosi vytáhli z dravého proudu. Hledíme s Hanou z okna zcela zdecimováni a neschopní slov. V přízemí je už nejméně metr vody. „Co budeme dělat?“ vznesla Hanka zbytečnou otázku. Seděli jsme vedle sebe na gauči a beze slova zírali do zdi. Dole na ulici bylo boží dopuštění. Silnice se změnila v řeku se silným proudem špinavé vody, plné unášeného svinstva. Kdo tohle nezažil, nepochopí, jak se cítíme. K ránu slyším temné rány. Celá jedna strana našeho domu se zhroutila, zdivo se zřítilo do zpěněné vody a odkrylo místnosti v přízemí a krajní pokojík v patře. Na poslední chvíli se nám podařilo utéci do zadní ložnice. „Potřebujete něco?“ volají záchranáři z člunu, ale než stačím odpovědět, proud je unáší kamsi do dolní části obce. Rozednilo se. Odvážil jsem se vylézt z ložnice do pobořeného pokojíku. Výhled byl znamenitý, místo malého okna je možno pozorovat okolí celou stěnou jako francouzkým oknem. Není to veselý pohled. Jandovo stavení v dálce u aleje, podle které lze poznat, kudy teče původní koryto řeky, se změnilo v hromadu trosek, trámy ležely jeden přes druhý, zavalené haldou promočených cihel. Jako memento trčí k nebi neporušený komín. Janda s manželkou a dcerou seděli na hromadě cihel, hlavu v dlaních. Ti dopadli ještě hůř, než my, těm nezbylo nic jiného, než to, co měli na sobě. Nejsem si jistý, zda jsou vůbec pojištění a pokud ano, co jim pojišťovna vůbec dá, protože při dnešních nesmyslných cenách nemovitostí je to všechno o milionech…a ta řeka, kterou jsem miloval a ke které jsem se s láskou přistěhoval? Ta řeka, v létě vlídná, plná vodáků a rekreantů, na jejímž břehu stávaly stany trampů a dětské tábory, ta krásná řeka se změnila v bestii, ničící vše, na co přijde. Kolem poledne konečně voda opadla. Přízemí máme plné bahna, budeme to týdny uklízet a vysoušet, nábytek je na odpis, úplně zničený, dýhy a překližky skříní rozlepené a pokroucené, až to uschne, udělám pořádnou vatru a všechno to spálím..a pak si budeme muset sjednat další půjčky..ale co chudák Janda a mnozí další?

Zatímco vynáším z kuchyně na lopatě bahno do kolečka a vyvážím ven, Hanka pustila tranzistorové rádio. Zůstalo v horní ložnici, takže nebylo promočeno jako ostatní elektronika, která je na odpis. Do promočené krajiny, kde zděšené ticho ruší jen hukot motorových člunů a občas rámus vrtulníku se line líbezná melodie „Voda má, voda má rozhozené vlasy, voda má…“