Abiturientský sjezd

  Po roce 1990 se v dříve zapomenutých koutech měst objevil život. Také na neudržovaném a zanedbaném Obecním dvoře blátivý plácek vystřídalo asfaltové parkoviště a oprýskané fasády starých domů ožily výkladními skříněmi obchodů a restaurací. Na místě někdejší autoopravny vznikl přepychový italský podnik, do kterého bych patrně na pivo nešel, aniž bych si musel brát úvěr.

Dnes však je vyjímka- po čtyřiceti letech se zde schází třída základní školy. Jsem nesmírně zvědavý, zda v těch maminách a tatících poznám aspoň někoho. Ve vchodu se naštěstí srážím s Vaškem Joudou, to je jeden z mála spolužáků, s kterým se dodnes vídám a přátelím. Sláva, nebudu se tedy cítit tak ztracený v rozpacích! V salonku s do podkovy  sraženými stoly si sedáme vedle sebe a rozhlížíme se po přítomných. Většinu z těch lidí vůbec nepoznávám. Není divu- čtyřicet let s lidmi už něco udělá. Probíráme s Vaškem poslední události, trochu nadáváme na politiky.  Po očku sledujeme někdejší spolužačky. Bezpečně poznáváme Věru, druhou Věru, Líbu a některé další. Dáša P. se téměř nezměnila, tytéž mladistvé rysy, černé husté vlasy a jiskrné oči, jen postava pozbývá někdejší vyzývavosti a poněkud se zaoblila. Druhá Dáša, H. je stále štíhlá kočka, jen ve tváři má napsáno, kolik je jí let. „Holky, chcete vidět moji dceru?“ vytahuji svazek fotografií, po kterých se s nadšeným pokřikem natahuje hned několik rukou. V čele stolu se zdvihla Irena, úspěšná spisovatelka, která mi kdysi hodně pomohla v mých literárních začátcích, a zacinkala na sklenici. „Přátelé, vítám vás na našem sjezdu a jsem ráda, že se nás sjelo tolik. Vítám mezi námi i paní učitelky Troníčkovou a Dostálovou.“ Uklonila se teatrálně ke stolku vlevo, kde seděly dvě staré dámy, z nichž jsem ovšem ani jednu nepoznával. Lidé zatleskali. „Navrhuji, abychom se jeden po druhém představili, protože si na sebe asi těžko pamatujeme po těch letech. Začnu já.“ Řekla svoje jméno a povolání, pak následovala spolužačka po její levici a řetězovým způsobem se vystřídali všichni přítomní. Musím se přiznat, že jsem se v té záplavě titulů před jmény i za jmény trochu styděl, že jsem „jen“ dělník ve venkovské továrně, ale Venca mi utěšitelsky plácá na rameno. „Kdo z těch Mudrců by dokázal hrát patnáct let v rockový kapele, kdo složil spoustu textů a napsal tři knihy a spoustu povídek?“

„Jo, jenže mě to je houby platný Vašku, já živořím od platu k platu a oni si jezděj na Mallorku a do Řecka, kupujou si domy a drahý auta..a vůbec, já to zpackal, měl jsem studovat…“

Vašek pokrčil rameny. „Někdo taky musí dělat, každej nemůže bejt študovanej! A vůbec- ty se teď seber a běž si pokecat s holkama, to tě přivede na jiný myšlenky!“

Připustil jsem, že na tom něco je a vydal jsem se na okružní cestu po salonku. „Ahoj, ty mě nepoznáváš? Já jsem Jiřina!“ Musel jsem vypadat překvapeně. Ta malá kulatá nakrátko sestříhaná paní že je Jiřina! „Jiřinko- tebe bych ale opravdu nepoznal!“ směji se. „Ty ses mi hrozně líbila, měla jsi postavu jako Ursula Andrews a dlouhý vlasy, přehozený přes jedno rameno dopředu mě fascinovaly. Jenomže já byl vykulenej puberťák a styděl jsem se na tebe jenom promluvit..Jiřinka!“ zasnil jsem se. Kde ty časy jsou! Jiřina se směje. „To víš, nemládneme. Já už jsem taky jenom čekatelka na důchod. A co ty? Kdy jdeš do penze?“ Ještě chvilku jsme si povídali, pak jsem se přesunul k Ireně. „Tak co Pavle, už jsi vydal ty Drobásky? Jak to vlastně dopadlo?“ „Ále, ani se neptej! Když už jsem konečně po deseti letech našel nakladatele, kterej byl ochotnej se do toho aspoň podívat, vypadalo to nadějně. Sepsali jsme smlouvu, on začal dělat korektury k prvním kapitolám, navrhl některý změny, třeba název Drobásky po kapsách vymyslel on, původně se to jmenovalo jinak, knížka byla už před vydáním, ale pak přišel rok 2009, krize a úpadek a on zrušil smlouvu a ukončil spolupráci. Já jsem prostě smolař na desátou. Teď už na knížky kašlu, je to časově a myšlenkově náročný, a pak z toho nic není, tak si píšu krátký povídky ze života, sem tam nějaký veršíky a zveřejňuji to na internetu. Nemusím se žádných nakladatelů prosit jak idiot.“ Zesmutněl jsem. Irenka pokrčila rameny. „Já už mám vydaných čtyřiadvacet  knížek a docela dobře se prodávaj, na to že lidi skoro zdegenerovali a přestávaj číst je to úspěch. Ale víš co? Nech mi tu netovou adresu, já se spojím s mým nakladatelem a zkusím mu to dát přečíst, jo?“ „To bys udělala?“ zajásal jsem.

Když jsem si opět sedl k Vaškovi, ukazovala mu Dáša P. fotografie. „Tohle byl můj muž, znali jste ho, chodil do béčka.“ Prohlížím si lesklý obrázek. Skutečně, na toho mládence se pamatuji, jen jsem neměl tušení, že si vzal Dášu. A už vůbec, že Dáša je vdovou. Potupně se v šoku dozvídám, že nebožtíci jsou téměř všechna třídní „esa“, Eman, Zdeněk, Jarda, snad i Kokša, u většiny jsem byl přesvědčen, že mě přežijí, byli to kluci plní energie a života, zatímco já jsem spíš ležel v knihách a sport byl pro mě postrach. Dozvěděl jsem se ještě, že Jirka má servis a obchoduje s automobily, Petr už nejezdí s taxíkem, ale vypracoval se na majitele taxikářské firmy a řidiče jen zaměstnává, sám vozí jen lukrativní zákazníky, jako známé zpěváky, herce nebo politiky. Všichni něco dokázali, jen já jsem zůstal na dně…,,Venco, dem na panáka, já se musím odreagovat!“

Večer pokračoval. Irena rozdala losy, výherce získal její poslední knihu s věnováním. Následovalo hromadné fotografování a večeře.

Když se později auta z parkoviště rozjela všemi směry, zamířili jsme s Vaškem a s Dášou do nedaleké, méně drahé restaurace. „Tak za dva roky si to zopakujeme!“ povídá Dáša.