...A je to v pekle....

Na poslední soud vzpomínám jako na zlý sen. Věděli všechno, o každém ukradeném šroubku, o svedených ženách, o tom, kdy jsem,  komu a proč zalhal- a že se toho za ten život nehromadilo! Přísedící měl stoh papírů jako český politik- a to už je hrůza…

 Sám za sebe se stydím. Rodiče mě vedli k poctivosti, pravdomluvnosti a slušnosti, sami byli zbožní a pokorní, a já?....Porota přihlédla ke skutečnosti, že jsem nikdy nikomu fyzicky neublížil a neodsoudila mě tudíž k nucenému pobytu ve vřících kotlích mezi esesáky a hromadnými vrahy. Mám vlastně štěstí, řítím se sice do pekel, ale jen jako „lehký“ případ. Budu prý štípat dříví, přikládat polena pod kotle a ve volných chvílích bavit Lucifera kartami a zážitky ze života „tam nahoře“. Jak asi pán pekel vypadá? Možná, že moje představy z dětství, že jde o rohatého chlupatého otrhance, jak ho všichni známe z televizních pohádek, jsou jen výplody lidské fantazie a skutečný pekelný kníže vypadá úplně jinak. Nechám se překvapit.

Konečně procházím pekelnou bránou, jsem poněkud unavený, je to sem  daleko. Takhle nějak jsem si tu bránu představoval. Rozeklaný vstup do podzemí je lemován ohnivými gejzíry a deštěm jisker, vnitřek je rudý jako vstup do vykřičeného domu. Připadá mi to trochu jako na pouti a podvědomě hledám na zemi kolejničky pro pouťové vozíky. Ale nic takového zde není, dolů vede ve skále vytesaných pár schodů, osvětlených loučemi, po dvaceti metrech jsou schody přepaženy rudým sametovým závěsem, osvětleným bodovými světlomety. Vypadá to tu jako vchod do luxusního baru…

Když jsem látku odhrnul, stanul jsem na místě jako přibitý. V rozlehlé místnosti, hlídané v každém rohu chlupatým čertem s naprosto zbytečnou loučí, protože světla ze záhadného zdroje zde byl nadbytek, hrála ohlušující metalová muzika a za stolem uprostřed, plným uzenin a sklenic s různými nápoji seděli moji staří kamarádi z mládí, Franta, zvaný též Baron, v devadesátých letech za záhadných okolností nalezen oběšený v lese, a Vašek, už za živa zvaný „čert“ pro svou tmavou pleť a černé kudrnaté vlasy. Oba nerozluční kamarádi mi kdysi u piva vykládali, že to mají v pekle vyjednané, že budou v přijímacím salónu vybírat hříšníky a posílat je podle stupně provinění na jednotlivá oddělení- a teď tu skutečně jsou! „Tak poď, poď, ty všivoto, nestůj tam jak žebrák u dveří!“ halekal „čert“ Vašek. „A dej si pivo!“ dodal Baron, popadl jednu plechovku ze stolu a hodil mi ji přes místnost. „No nazdar! Tak vono to nebude tak hrozný, to se mi líbí!“ smál jsem s a popošel těch pár kroků ke stolu. Chlupatý čert s pochodní mi chtěl zastoupit cestu, ale Baron bodře zvolal „Toho nech, Trepifajksl, to je kámoš!“ Starý čert nedůvěřivě zavrtěl hlavou, ale ustoupil. „Tak se zase vidíme, bejci! Myslel jsem tenkrát, že jsou to jenom takový hospodský srandičky a že si ze mě střílíte- a teď tady opravdu jste!“ Otevřel jsem plechovku piva, oba pekelníci učinili totéž a všichni tři jsme se obřadně napili. „Tak na to shledání!“

Když jsem se rozloučil a kamarády, pokračoval jsem dál do hloubi temnot. Pochodněmi osvětlená chodba, široká jak tunel metra, vytesaná ve skále, se mírně svažovala stále dolů. Po asi padesáti metrech se mírně stáčela, takže nebylo vidět, co je dál. Nicméně za tou zatáčkou jsem narazil na masivní dubová vrata s železným klepadlem nad obrovským zámkem s ozdobnou litinovou klikou ve tvaru čertovského rohu . Rozlétla se dokořán, aniž bych se jich dotkl. Muž, který mě uvítal v přepychovém, luxusně vybaveném pokoji, plném pohovek, pojízdných stolků, plných vybranými značkami alkoholických nápojů, vysokých měkkých koberců a neoděných krásek, protahujících se svůdně na pohovkách, byl docela sympatický chlapík pomenší postavy v sametovém černém žaketu s rudým motýlkem na sněhobílé košili. Vypadal docela obyčejně, jen oči mu svítily potlačovanou energií a žárem jako v horečce. Tedy- takhle jsem si Pána pekel určitě nepředstavoval! Podal mi pěstěnou ruku, ozdobenou drahými prsteny. „Máš neuvěřitelné štěstí hříšníku! Sem se hned tak někdo nedostane! Většinou tu sebranku ženou rovnou do kotlů!“ prohlásil docela příjemným hlasem. Popadl jednu tu tmavovlasou krasavici, oděnou pouze do páskových střevíců a řetízku kolem krku a přivinul ji k sobě. Volnou rukou vybral z krabice na stolku doutník a krasavice mu s úsměvem připálila. „Tak tě tady vítám! Sluha ti řekne co a jak, kde budeš spát a kam chodíme jíst. Zatím si udělej pohodlí, vyber si tady jednu z mých společnic a něco sněz a vypij“-ukázal na stolek plný dobrot-„ a pak si třeba zahrajeme mariáš!“

„Teda, vaše mocnosti, já nevycházím z údivu! Takhle jsem si peklo nepředstavoval ani v nejbujnějších snech! Čekal jsem smrad, špínu, čoud a stádo rozjívených čertů, kotle s naříkajícími hříšníky, tak jak nám to tam nahoře líčili- a tady je to jak na Havaji! To jsem tedy nečekal!“  Lucifer se usmál, chvíli natahoval kouř, pak jej obřadně vypustil z úst, jemně zvedl dívku z klína, naklonil se nad stůl a nalil dvě vysoké sklenice koňaku. „Milej zlatej, my to teď děláme tak trochu obráceně. Ty kotle a čerty tady opravdu máme, ale dáváme do nich skutečně jen ty největší vrahy, násilníky a těžké zloděje. Takový jako seš ty si necháváme tady v pokojích honorace. Kdyby byli všichni tam dole, muselo by peklo bejt nafukovací, zvláště v dnešní době. A ti „spořádaní“ občané, rozumíme si- svatej není nikdo, to je ti snad jasný- tak ti, co se tvářej spořádaně, ale jsou to pokrytci, jednající druhým za zády, ti co kvůli kariéře jsou schopni druhého shodit a pomluvit, ti mluví o morálce, ale svým ženám-a ženy mužům- zahýbají jak na běžícím pásu, ti co jsou pro ně peníze všechno a jsou pro ně schopni všeho, tak ti jdou do nebe. Andělíčkové je tam k smrti unudí stále dokola hraným Brahmsem, pijí nektar z rosy a co se týká žen, jsou zahalené jak mumie a tu svou Marii si Pán žárlivě hlídá. Celé dny se dívají do mraků a meditují- to je to pravý peklo! Tady se budeš mít jak v ráji- peklo jsi měl s těmi lidmi už za živa na zemi!“

A tak jsem tady, žiji si jako v bavlnce, hraji s Pánem pekel mariáš, občas zajdu za kamarády, nebo se potěším s Luisou- to je vnadná blondýna,  která umí tolik věcí, že se červenám- a už vůbec mi nevadí, že jsem se nedostal do nebe…