Když já bych taky podepsal, ale ...

mám strach, že si mě potom někdy někdo najde. Podobnou reakci je možné občas sledovat ve veřejném prostoru ve spojitosti s podpisem různých petic. Hm, co s tím?

Nalijme si čistého vína. Smutnou pravdou dnešní doby je bohužel fakt, že možnost skutečně svobodně vyjádřit svůj názor není zcela bezriziková záležitost. A to zvláště tehdy, pokud váš názor není v souladu s entitou, udávající, řekněme, aktuální mocenský trend. Na druhou stranu, znáte, milí čtenáři, nějakou činnost, která by byla opravdu zcela bez rizik, resp. s rizikem limitně se blížící nule? Já ne.

Leckdo může namítnout, proč chodit riziku naproti. Ne, opravdu vůbec nemusíme chodit riziku naproti. Naopak, můžeme se je pokusit zcela minimalizovat a z našich životů vytěsnit.

Třeba tím, že:

Budeme pečlivě zamykat náš byt (určitě si pořídíme kvalitní vstupní dveře s biometrickými prvky), budeme mít naše děti defakto neustále pod kontrolou (pořídíme jim třeba speciální čelenku se všesměrovou kamerou přenášející data na specializovaný server, který bude pomocí prostředků umělé inteligence neustále vyhodnocovat, nehrozí-li dítěti nějaká újma, např. kousnutí mravencem). Budeme chodit pouze veřejně frekventovanými cestami, postraním uličkám se budeme zcela vyhýbat. Při ruce budeme mít vždy připraven paralyzér, případně jinou sebeobranou pomůcku. Přestaneme vůbec chodit do lesa a do parků – mohli bychom chytit klíště (co když bude infikované, náhoda je přece blbec). Starý trávník před domem samozřejmě též zlikvidujeme a místo něho instalujeme umělý, napuštěný speciálními látkami proti hmyzu, a i naše domácnost bude hmyzuprostá. Ale hlavně: naše názory budou vždy v souladu s názory toho, kdo na nás má aktuálně, a s výsledkem do budoucna, největší mocenský vliv. Což je někdy ovšem potíž určit, hlavně s tou predikcí do budoucna. Dyť tam se může přihodit tolik věcí ... různé převraty, revoluce, evoluce..., zvláště dnes, kdy se svět velmi dynamicky mění. Je to holt svízel, vybrat si tu nejpohodlnější židli k žití a přitom neriskovat pád.

Schválně přeháním, ale princip to snad vystihuje dobře. Naplnit podstatnou část života minimalizací rizik všeho druhu mi přijde spíše jako neživot než život, ale proti gustu žádnej dišputát, jak se říká. Nějaká, obecně platná „správná“ míra rizika neexistuje, o tom si by si měl rozhodnout každý sám za sebe.

Jsem ovšem toho názoru, že existuje větší riziko, že budete účastníkem dopravní nehody než že budete mít oplétačky ve spojitosti s podpisem solidně organizovaných a vedených petic. Osobně jsem podepsal více petic, včetně petice proti Lisabonské smlouvě a petice proti bruselským kvótám na imigranty. Problémy jsem kvůli tomu neměl. Oproti tomu, v posledních cca 5-ti letech jsem měl 3 vážnější dopravní incidenty, když mi přímo na přechodu pro chodce šlo minimálně o zdraví - ačkoliv jsem šel na zelenou, řidiči se nějak neměli k tomu, aby mi dali přednost. A to rozhodně nejsem žádný hazardér, který by do přechodu přímo skákal, jakmile uvidí zeleného panáčka.

Pokud se někdo drží zpátky (nezřídka kdy celý život), ať už z prosté pohodlnosti nebo ve snaze se „neumazat“, je to jeho osobní rozhodnutí. Ale prohlášení typu: „voni to lidi podepíšou“, „on se někdo ozve“, „chtělo by to ... “ v případě, že dotyčný sám nic neudělá, i když bez problémů může, mi opravdu v pořádku nepřijdou. Poplácávat se v hospodě po ramenou, jací že jsme to chudáci, jak s námi páni ořou, nebo si vylévat emoce v internetových diskusích? Velmi efektivní metoda, jak zabít čas a přitom nezměnit vůbec nic. Kdyby se lidi v důležitých věcech, ovlivňujících vývoj státu a EU, angažovali tak, jako se angažují coby fandové národního týmu na hokejovém MS, to by bylo krásné.  

Pro ty, kteří mají strach, že si je po podepsání někdy někdo najde:

Rozhodně nechci vaše obavy nijak zlehčovat, chápu je. Snad žádný normálně uvažující člověk by vás za to neodsoudil – no, minimálně já ne. Chápu, že případné riziko by mohla nést i vaše rodina. Ale uvědomte si, prosím, že jiní lidé riskují nepoměrně víc než vy. A dělají to také pro vás, pro vaše rodiny, pro vaše potomky, pro naši budoucnost. Nenastal právě teď vhodný čas sebrat trochu odvahy, vyjít ze stínu a projevit také trochu té občanské angažovanosti? Prostě projevit aspoň jednou v životě  jeden malej kousek občanské angažovanosti. Nebo to ponecháte na jinou, vhodnější příležitost? Jak víte, že taková vůbec přijde?

Bez solidní občanské angažovanosti a ve světle výsledků a následků (nejenom) nynější evropské politiky již prakticky nevidím nějakou reálnou šanci na pozitivní budoucnost EU a Evropy. Dokonce si myslím, že stojíme na prahu nové epochy, což je na jedné straně obrovská příležitost, na druhé straně však také obrovská zodpovědnost – za budoucí generace. A je pouze na nás, jak s tím naložíme.