Bouře místo jednotného postupu - reakce na prohlášení Tomia Okamury

Ve středu 30. ledna Senát zamítl protikorupční novelu o rozšíření pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu, který měl mít možnost kontrolovat rovněž obce, kraje a obchodní společnosti, ve kterých má stát nebo územní celek alespoň 50% vlastnický podíl. Tyto pravomoci má NKÚ běžně ve vyspělých zemích, koneckonců doporučuje je Limská deklarace již z roku 1977. 

Nepochopitelný odmítavý či nekonzistentní přístup senátorů se stal předmětem mnohých komentářů. S názorem Václava Lásky jsem se ztotožnil, sdílel jsem ho na svém soukromém facebookovém profilu a svým facebookovým přátelům jsem sdělil, že mě udivuje nekonzistentní přístup Tomia Okamury. Pan Okamura nejdříve na svém blogu 18.července uvedl „Tento úřad by samozřejmě měl mít pravomoc kontrolovat všechny organizace, které hospodaří s veřejnými penězi - tedy i obce a státní firmy,“. V každém případě během prosincového jednání Ústavně-právního výboru Senátu Tomio Okamura odmítl podpořit tuto novelu, za který tehdy bojovala například Eliška Wagnerová a hlasovali pro ní pouze 4 z 10 senátorů. Tomio Okamura se tehdy zdržel hlasování a svůj odmítavý postoj odůvodnil pro Lidové noviny slovy „Starostové menších obcí jsou již nyní totálně zahlceni neskutečnou byrokracií, že jim nezbývá čas pro skutečnou práci pro obec. NKÚ již funguje léta a v podstatě korupci ve státní správě nevyřešil.“ Tato reakce Tomia Okamury trochu překvapila neziskové organizace, které se této problematice věnovaly a například Matěj Hollan na svém blogu reagoval článkem „Tomio bojuje proti korupci, ale jen dokud není senátorem“. Později Tomio Okamura hlasoval již pro tuto novelu a kritizoval senátory, kteří rozšíření pravomoci NKÚ nepodpořili.

Svým facebookovým přátelům jsem tehdy v pátek uvedl jednu nepřesnost-můžeme tomu říkat nepravdu. Tomio Okamura nehlasoval PROTI návrhu, ale ZDRŽEL se hlasování a své jednání vysvětlil Lidovým novinám. PRO tento návrh hlasovali pouze Eliška Wagnerová, Miroslav Antl, Jiří Dienstbier a Lubomír Franc a tento návrh tak bohužel nebyl schválen. Tuto nepřesnost jsem převzal a neověřil, za což se panu Okamurovi tedy omlouvám, ačkoliv zdržení se hlasování a hlasování proti návrhu mělo tehdy úplně stejný výsledný efekt. Naopak měl jsem pravdu v tom, že postoj pana Okamury k této otázce nebyl jednotný a konzistentní.

Rád bych dále uvedl, že svoje komentáře na soukromém facebookovém profilu reprezentují mé vlastní názory, nikoliv vždy stanovisko Nadačního fondu proti korupci, rozhodně ne Pozitivní evoluce a už vůbec ne názory Karla Janečka. Spuštění laviny reakcí s osočováním, že někdo z osobností, které si vážím, je „hyena či svině“ je dle mého názoru zbytečné a nevhodné.

Vůči Tomio Okamurovi rozhodně nemám žádnou averzi či předem odmítavý postoj, a naopak velmi pozitivně ohodnotím jeho další kroky, které by byly zaměřeny například na podporu nezbytných protikorupčních opatření či ve vztahu k otevření důležitých témat, korupční kauz atd.. Navrhuji za touto zvláštní epizodou mávnout rukou a upřít pozornost především na tyto prioritní oblasti protikorupční strategie, na které se již nějakou dobu soustřeďují neziskové organizace:

1. Nezávislost a odpovědnost úředníků – zde pokračuje snaha v boji za kvalitní zákon o úřednících po tom, co se Ministerstvo vnitra odmítavě postavilo k aktualizaci zákona o státní službě. Odpolitizování státní správy je totiž prioritou.

2. Transparentní financování politických stran – rovněž zde je situace obtížná. Počátkem ledna 2013 vláda odmítla zřízení nezávislého úřadu, který by mohl kontrolovat hospodaření politických stran. Je přece logické, že bez kontroly nad dodržováním pravidel jsou navrhované změny bezzubé.

3. Transparentní vlastnictví firem, které se ucházejí o veřejné peníze – aktuálně se o veřejné prostředky mohou ucházet zcela anonymní společnosti. Nezbytným opatřením je rozkrytí vlastnických struktur po fyzické osoby u příjemců veřejných prostředků. Obdobně přísně přistupuje k dohledu Centrální banka vůči komerčním bankám, které musí podrobně dokládat svoji vlastnickou strukturu. Ačkoliv se pohnulo kupředu zrušení anonymních akcií, počínání vlády je poměrně odmítavé a prozatím neprojevilo dostatečnou snahu tuto problematiku řešit.

4. Nezávislé a efektivní vyšetřování závažných korupčních kauz – nezávislá justice a státní zastupitelství je nepochybně vznešeným cílem, ke kterému bychom se měli maximálně přibližovat. Rovněž zde je nezbytné podniknout příslušné legislativní změny.

5. Kvalitní přístup k informacím o veřejné správě – již mnoho korupčních kauz bylo vyřešeno díky existenci zákona o svobodném přístupu k informacím a jeden z jeho autorů – Oldřich Kužílek brání tento zákon zuby nehty a patří mu má poklona. Tento zákon je trnem v oku mnohým úřadům a institucím, kteří spadají mezi takzvané „povinné subjekty“. Patří mezi ně samozřejmě i prezidentský úřad, který standardně se snaží tento zákon ignorovat – brání zveřejnění informací týkající se udělených milosti či nově autorů zpackané amnestie. Za zmínku stojí rovněž zavedení Centrálního registru smluv poslance Farského, který zajistí zveřejňování všech smluv uzavřených se státem na jednotném centrálním místě.

6. Odpovědné korporátní řízení obchodních společnosti – zajisté nikdo nepotřeboval si přečíst každoroční zprávu BIS, aby došel k závěru, že kořisti korupčních struktur jsou často státní podniky. Jedním příkladem za všechny je aktuální modernizace elektrárny Prunéřov v hodnotě 25 miliard Kč polostátní společnosti ČEZ, na které prokazatelně nebude dostatek uhlí a tuto zakázku z velké části získala problematická společnost Škoda Power. Je zde třeba nastavit jasná pravidla (například i změnu stanov), které omezí tento nezodpovědný přístup například ze strany Ministerstva financí.

7. Transparentní a úsporné zadávání veřejných zakázek – ačkoliv novela zákona k veřejným zakázkám platí necelý rok, již teď se opakuje záměr další novelizace, a proto je třeba být ve střehu u tohoto výsostně důležitého zákona.

8. Hospodárné a transparentní samosprávy – naši pozornosti rozhodně nemůže uniknout hospodaření samospráv, které přijímají vlastní směrnice (například k veřejným zakázkám), vyhlášky atd.. a mohou zneužívat například vlastní periodika atd..

9. Volební zákon – aktuálně těžko lze hovořit o vztahu občana ke svému poslanci. V parlamentních volbách dostanou voliči naservírované pořadí kandidátů a jejich vliv na výsledné složení Poslanecké sněmovny je poměrně malý.

10. Zákon na ochranu whistleblowingu (oznamovatelů korupce) – místo návrhu samostatného zákona na ochranu whistleblowingu, vláda přišla s novelou antidiskriminačního zákona, který v paragrafovém znění představí koncem března tohoto roku. Tato novela oznamovatelé korupce rozhodně neuchrání a ani je nemotivuje k ohlašování korupce.

Dále je nezbytné se zabývat otázkou majetkových přiznání, omezení zneužívání legislativních přílepků, zavedení v Praze 1 volebního obvodu, omezení kupčení s hlasy v komunálních volbách díky novele trestního zákoníků atd.. Zkrátka práce jako na kostele, a proto nezdržujme se věcmi nepodstatnými a místo bouře zvolme jednotný postup.