Lékaři bez hranic stále pod palbou

Minulý týden jsme na tzv. mini plenárním zasedání v Bruselu řešili otázku útoků na nemocnice a školy jako porušování mezinárodního humanitárního práva. 

Jelikož jsem v minulém roce iniciovala jednání na téma amerického útoku na nemocnici Lékařů bez hranic v Afghánistánu, dostala jsem možnost na toto téma vystoupit. V rámci přípravy na toto vystoupení jsem se snažila zjistit, jak mezinárodní společenství pokročilo ve snaze vyšetřit zmíněný hanebný útok. Odpověď bohužel nepřekvapila – v podstatě nijak.

Pro připomenutí – 3. října 2015 v afghánském Kundúzu přišlo při americkém útoku o život 42 lidí, včetně 14 zaměstnanců Lékařů bez hranic, a další desítky lidí byly zraněny. Všechny bojující strany věděly o tom, kde se nemocnice nachází. Lékaři bez hranic ještě několik dní před incidentem hlásili svoji pozici, aby ochránili svoje pacienty. V onen osudný den informovali vojenské štáby v Kábulu a Washingtonu o tom, že jsou již půl hodiny bombardováni, a přitom byli bombardováni ještě dalších třicet minut. Všechny nemocniční budovy byly zničeny. Okolní budovy nikoliv. Útok tedy nebyl odvolán a zdá se, že byl cílený přesně na budovu nemocnice.

Lékaři bez hranic (stejně jako já ve svém projevu) začali volat po nezávislém vyšetřování. K tomu ale nedošlo. Američané rozhodli, že si celou událost vyšetří sami. Není překvapením, že výsledek vyšetřování Lékaře bez hranic příliš nenadchl. Přestože americké vyšetřování potvrdilo, že v areálu nemocnice nebyli žádní ozbrojení bojovníci a ani se z něj nestřílelo, a úder byl tedy neoprávněný a jasnou ukázkou porušení mezinárodního práva, padlo za něj jen několik administrativních trestů. Lékaři bez hranic k tomu dodávají: „Současně se ukázalo, že oběti a jejich rodiny nemají možnost podnikat právní kroky proti americké armádě, ať už v Afghánistánu nebo v USA, a nemohou žádat odškodné za ztrátu života nebo živobytí.“

Lékaři bez hranic se s takovýmto výsledkem nespokojili a rozjeli kampaň, ve které žádali, aby byl incident vyšetřen nezávislou a nestrannou Mezinárodní humanitární vyšetřovací komisí (International Humanitarian Fact Finding Commission – IHFFC). Tady je ovšem několik komplikací:

1. Zcela přesný překlad oficiálního názvu je spíše takovýto – Mezinárodní humanitární vyšetřovací komise pro zjišťování fakt. Cílem této komise tedy de facto není vyšetřovat, ale pouze získat co nejvíce informací, aniž by ukázala na někoho prstem. Logicky tedy ani nemá nástroj, pomocí kterého by viníky trestala.  

2. Tato komise vznikla v roce 1991 dodatkovými protokoly Ženevské úmluvy. Existuje tedy již 25 let a kolik případů reálně řešila? Žádný. Proč?

3. Komisi mohou aktivovat pouze signatáři dodatkových protokolů Ženevské úmluvy (to jest unitární státy – např. ČR, Rusko, Rwanda), kteří se ovšem bojí, že se vytvoří nebezpečný precedens – vyšetřováni mohou být jednoho dne třeba i oni. Teď ovšem přijde to zcela zásadní – vyšetřovaná strana musí souhlasit s tím, že bude vyšetřována. Aby tedy IHFFC začala „vyšetřovat“ USA, musí mít souhlas USA, a to i z toho důvodu, že USA není signatářem a tuto komise tudíž neuznává. IHFFC tedy v tuto chvíli dělá to jediné, co může – snaží se USA přesvědčit, aby povolila „vyšetřování“, které sice neukáže prstem na viníky, ale vzhledem k tomu, že nalezená fakta by byla zveřejněna, umožnila by celému světu daný incident zanalyzovat i určit viníka.

Celý systém je tedy, zdá se, nastaven tak, aby k žádnému vyšetřování nikdy nedošlo. Po každém dalším incidentu se sice IHFFC okamžitě nabídne ku pomoci, ale reálně k ničemu nedojde. Navíc je rolí IHFFC pouze získávat fakta a spolupracovat se všemi signatářskými státy, tudíž i těmi, které mezinárodní právo porušily. 

Rada bezpečnosti OSN hlasovala o rezoluci, která má zabránit útokům na nemocnice, pacienty a civilisty ve válečných zónách. To je zapotřebí vzhledem k tomu, že: „mezi lety 2012 a 2014 evidoval Mezinárodní výbor Červeného kříže v pouhých jedenácti zemích téměř 2 400 útoků na zdravotníky, pacienty, zdravotnická zařízení a přepravní prostředky. Většina těchto útoků byla mířena proti místním zdravotnickým zařízením a personálu.“ Požadavek, aby vždy, když dojde k útokům na zdravotnická zařízení a personál, bylo okamžitě zahájeno plné, nezávislé a nestranné vyšetřování vedoucí k objasnění všech faktů, bude sice pravděpodobně vzat do úvahy, ale nic se nezmění na tom, že z toho nebude vyplývat žádný postih.

To považuji za zcela nedostatečné. Jedinou odpovědí na masakrování lékařů a pacientů nemůže být svolání komise, která má pouze za úkol zjišťovat informace. Pokud nebudeme útoky skutečně vyšetřovat a jasně ukazovat na viníky, budou nemocnice ničeny i nadále. Např. nemocnice Lékařů bez hranic byly po Afghánistánu napadeny i v Jemenu a dvakrát Sýrii. Je třeba zaručit, že potom co pozůstalým vyslovíme svou nejhlubší soustrast, budeme, jakožto mezinárodní společenství, trvat na důsledném a zcela nezávislém vyšetřování. To by mělo rozklíčovat, co se přesně stalo, a ukázat na skutečné viníky a nikoliv obětní beránky. Jedině tak dáme jasně najevo, že mezinárodní právo platí pro všechny stejně. Není možné měřit dvojím metrem a zvlášť, když jde o tak barbarské činy odporující humanitárnímu právu. Pokud přijmeme, že pacienti a doktoři budou umírat násilnou smrtí, přestože jsou mezinárodním právem chráněni, a nikdo za to nepřevezme odpovědnost a nikdo za to nebude potrestán, pak tím pošlapáváme samotné základy mírového soužití ve světě.