Kritikům mého postoje k Palestině

Po mém posledním vyjádření k otázce míru na Blízkém východě v souvislosti s plánem, který představil prezident Trump se objevila celá řada reakcí. 

Chtěla bych se vyjádřit ke dvěma. První je text, který napsal pan Lubomír Stejskal na svém blogu na Idnes. 

Pan Stejskal se mi snaží nasadit psí hlavu a říká, že je to vlastně logické, že jako komunistka jsem proti Izraelcům. Za svůj život přečetl hodně propagandy minulého režimu, a tak ho ode mě nic nepřekvapuje. Komunisté byli přeci vždy proti Izraeli. 

Nechci tu vést historické polemiky. Můj argument v článku zněl takto: Pokud upíráte Palestincům právo na to účastnit se mírového procesu, žádný mírový proces to není. My bychom s naší historickou zkušeností měli moc dobře vědět, jaké to je, když se rozhoduje o nás bez nás. Zažili jsme to jak v roce 1938, tak v roce 1968. 

Nejde tedy o nějakou nenávist vůči Izraelcům, ale o to, že současný izraelský stát ignoruje několik rezolucí OSN a mezinárodní právo. A tento fakt se nedá ničím omlouvat.

Zatímco pana Stejskala chápu a myslím, že bychom mohli kultivovaně dále diskutovat, druhý ohlas je z úplně jiné ligy. Jeho autorem je pan Vladimír Kroupa, opět na blogu Idnes.

Zaprvé se podivuje nad tím, že kritizuji přesun ambasády USA z Tel Avivu do Jeruzaléma. Kdyby situaci trochu sledoval, tak by věděl, že je to symbolický krok. Jeruzalém měl zvláštní státu a přesun americké ambasády vyslalo signál, že USA považují Jeruzalém za hlavní město Izraele. To je v přímém rozporu s tím, co si přejí Palestinci, kteří v tomto městě také žijí, a jimž byla východní část tohoto města s nejvýznamnějšími památkami zabrána v roce 1967. V mezinárodních vztazích jsou státy suverény, ale jejich kroky mají také svoje důsledky – např. když někoho urazíte, ponížíte, nebo ignorujete, nemůžete vyřešit problém, který se ho bezprostředně týká. 

Řady jiných otázek ohledně mírových iniciativ ze strany Palestinců nebo povahy etnického čištění při vzniku samotného státu Izrael, ke kterým bych doporučila četbu izraelských autorů jako je Shlomo Sand nebo Ilan Pappé, bych normálně diskutovala dál. Co mě zarazilo a znechutilo byla ale tato věta: „A tak se začaly rozevírat nůžky mezi hospodářsky úspěšnými, čistými a života schopnými židovskými osadami a vesnicemi palestinských Arabů, které byly, jsou a bohužel asi navždy budou zavšivené, špinavé, neúrodné, vesnice, kde se mezi sebou hádají všichni se všemi, aniž by někdo chtěl přiložit ruku k dílu ve prospěch lepší budoucnosti svých dětí.“ Ukázkový příklad rasismu, který vychází buď z ideologické předpojatosti, nebo naprosté neznalosti faktů a souvislostí. Jak ohavná tato věta je pochopí každý, pokud ve větě prohodíme jména obou národů, nebo pokud je vyměníme za nějaké jiné. 

Na závěr bych chtěla jen říci, že skutečný mír může zavládnout jen tam, kde se obě strany dohodnou na společných podmínkách, budou usilovat o skutečné smíření a porozumění. To ale znamená dodržování mezinárodního práva a vytvoření takového státu, kde nebudou jeho obyvatelé občany druhé kategorie.