Dvě tváře britské levice

šichni si ještě jistě velmi živě pamatujeme Tonyho Blaira. Tento kdysi velmi nadějný a charismatický politik dostat britskou Labour party ze stínu konzervativců, kteří se neustále zaklínali obrazem Margarety Thatcherové, ...

... a vrátil ji na naprostý vrchol britské politické scény a Británii do centra mezinárodního dění. Pod jeho vedením vyhrála strana několikery volby a Británie měla (jak se zdálo) novou osobnost s vizí. Opojení z vítězství však zastřelo problémy, které se dnes musí snažit napravit nový labouristický kormidelník – Jeremy Corbyn. V prvé řadě Tony Blair Labour party de facto zničil. Ve snaze přiblížit se politickému středu, ze kterého chtěl získat voliče, obral svoji stranu o duši. Z programu strany se ztratila slova jako zestátnění a socialismus. Blair byl navíc až příliš laskavý k politickému dědictví ,železné lady’ Thatcherové a sám se do značné míry stylizoval do pozice jejího následovníka, i když pravda sociálně citlivějšího. Pod jeho vedením se strana čím dál více oprošťovala od ideologických vizí a hlavní politikou se stalo nabrat co nejvíce hlasů. Víc než vztahů se členskou základnou si Blair cenil kontakty na média, celebrity a George W. Bushe. Tím se dostáváme k druhému selhání Tonyho Blaira – zahraniční politika a přílišné poklonkování USA. Blair sice stále trvá na tom, že válka v Iráku byla opodstatněná i přes fakt, že se na místě nenašly žádné zbraně hromadného ničení, což byl původní argument k vyvolání konfliktu. Britská veřejnost však viděla věci jinak. Blair se nechal chytit do hry, ve které šlo primárně o americké obchodní zájmy, a Bush ho celou dobu vodil za nos. Otázkou však stále zůstává, jestli v Blairově případě šlo o pouhou neschopnost, špatný odhad situace či o úmysl. S pozadím války v Iráku by nám již brzy mohla pomoci tzv. Chilcotova komise. Tu založil v roce 2009 Blairův nástupce na pozici premiéra Velké Británie a jeho velký politický přítel (přestože mu Blair několikrát vrazil nůž do zad) – Gordon Brown. Je zde však samozřejmě mnoho důvodů ke skepsi. Tak například každý, kdo viděl několik dílů seriálu Jistě, pane ministře, ví, že vyšetřovací komise jsou v britském systému brány spíše jako způsob maskování pravdy a viníků, přičemž výsledky vyšetřování jsou zveřejněny až v době, kdy už vlastně nikoho nezajímají. Chilcotova komise pracuje na finální zprávě již sedm let, ale již víme, kdy bude zveřejněna – 6. 7. 2016. Tedy cca dva týdny poté, co se v Británii odehraje referendum o setrvání země v EU. Doufám, že si na ni vůbec někdo vzpomene. Co ve zprávě bude, zatím logicky nevíme. Vyšetřovatelé však moc důvěry nebudí (čtyři vyšetřovatelé mají titul sir a jediná žena v komisi je baronka), protože někteří z nich jsou až příliš úzce svázáni s Blairovou zahraniční politikou. Přesto však panuje silné přesvědčení, že dobrá pověst Tonyho Blaira bude velmi silně poškozena. (Osobně se sice domnívám, že jeho dobrá pověst je už pryč velmi dlouho, a to zejména kvůli jeho podnikatelským aktivitám. Nedávno vyšlo na povrch, že v době, kdy byl OSN vybrán do funkce sjednavatele míru na Blízkém východě, ironii tohoto rozhodnutí nechme stranou, pomáhal Saudské Arábii, která se významně podílí na destabilizaci celého regionu, dostat jejich ropu na čínský trh. Jeho odměna činila v přepočtu milion a půl korun měsíčně. Navíc poskytuje zejména africkým státům dosti drahé poradentsví v oblasti veřejné správy, přičemž se primárně snaží otevírat další trhy pro nadnárodní korporace.) Pokud se skutečně stane, že zpráva bude k rozhodnutím Tonyho Blaira kritická, okamžitě se objeví obava, že celá záležitost bude zametena pod koberec jako už tolikrát předtím. Tentokrát je to však jiné. Minimálně jedna osoba, jež plánuje zahájení vyšetřování činů Tonyho Blaira jako válečných zločinů a postará se o to, aby se na ně nezapomnělo. Je to shodou okolností osoba, která v rámci Labour party vytrvale bojovala proti válce v Iráku, a na dlouhou dobu se proto stala stranickým vyvrhelem. Tou osobou je současný předseda Labour party Jeremy Corbyn. Blair a Corbyn toho opravdu nemají moc společného. Zdá se dokonce, že je to jeden z nejvýznamnějších důvodů, proč se Corbyn nakonec předsedou Labour party stal. Po Blairovi zůstala ve straně zvláštní pachuť a všechna volební vítězství velmi rychle zhořkla. Strana s obdivuhodnou tradicí si jednoho dne s hrůzou uvědomila, že se zcela podvolila jednomu muži, který ji přetvořil k obrazu svému a bez kterého už nyní není schopna vyhrávat. Corbyn má tedy před sebou spoustu práce. Ví ovšem, co musí udělat nejdříve. Zemést před vlastním prahem.