My jsme malá zemička Díl III

Na rozdíl od hluché k lidským protestům vládě, uslyšel je prezident Olavur Grímsson. Zákon o platbách mezinárodních půjček nepodepsal.

A podle islandské Ústavy o každém zákonu, vetovaném prezidentem, musí se rozhodnout národ. Referendum, dnes horké slovo!

„Říkalo se nám, že pokud odmítneme podmínky mocných, stane z nás Severní Kuba, - vzpomíná prezident Grímsson. – Ale pokud souhlasíme, čeká nás osud Severního Haiti“. 6. března 2010 na otázku, zda Island musí platit dluhy, vzniklé především z činností zmíněných bank, 93% voličů odpovědělo NE. Pro europoslušnost hlasovalo 1,6%. Byla to bomba, Oh, Yes!

A začalo mezinárodní veselí! MMF momentálně zmrazil kreditní linií, Velká Británie prohlásila Island jako „národ teroristů“. „Dostali jsme se na jeden seznam s Hamásem“ – žertovali islandští novináři. Bylo uvaleno na Island informační embargo. Země musela zmizet aspoň ze světového vědomí. Taková země nesmí neexistovat v mediálním prostředí. Nikdo se nemusí dozvědět o „spatném příklade“ malé špatné, protivné, drsné zemičky.

Island musel bojovat sám. Prohra byla očividná, přece se na něho vrhl celý svět. Ale ty nebeské potvory, ty byly na straně ostrovu.

Můžete klidně umlčet v světovém měřítku jeden malý stát, můžete vymazat ho z informačního pole, pokud tam, v zemi gejzírů a vulkánů, jeden z nich akorát nevybuchne. Současně s referendem „Ledovec ostrovních hor“, neboli jednoduše řečeno Eyjafjallajökull – jedna z menších islandských sopek – vybuchla. Erupce vyvrhla sopečný popel do atmosféry v takovém množství, že evropské aerolinky musely fakticky zavřít vzdušné spojení nad kontinentem.

Island se momentálně stal středem pozornosti, světová média se obrátily k němu čelem. Odreagoval i turistický ruch, a to velmi, velmi pozitivně. V létě 2010 ostrov navštívilo na milion hostů.

Z finančního hlediska to bylo strašně dobře, ale nemohlo řešit hlavní problém, nemohlo odpovědět tu druhou otázku, kterou pokládal lidem Hör?ur Torfason, když stál u parlamentu. Co musíme udělat, abychom změnili náš život?

Říkejte opatřením, podniknutým Islanďany jak chcete. Že není to fer, že není to evropsky, že je to voluntarismus, individualismus, protekcionismus nebo ještě pár desítek různých ismů. Je to vaše věc. Jenže vezmete v úvahu, že na jednu misku vah dáte vás abstraktní ismus, když na té druhé misce budou osudy reálních lidí, zdravotnictví, školství a sociálka celé malé zemičky.

Islanďané nechali banky zkrachovat. Jenže s výjimkou tuzemských kont, které ve většině byly zachráněny. „My jsme přemístili „domácí“ účty do nových bank a znárodnili jí“, - povídá guvernér Národní banky Maur Gudmunsson. Úspory islandských občanů se nevypařily. Platební systém nezruinoval.

Stát zachránil typické oběti valutových hypoték. Po oslabení islandské koruny chudáci mohli ztratit všechno – jak úspory, tak i samotnou nemovitost. Zákon teď stanovil horní hranici hypotečního dluhu, který nesměl přesáhnout 110% ceny nemovitosti. Tím byla vygumována bankovní marže.

Dočasně byl zakázán převod peněz za hranici. Obyčejný občan, když jel mimo stát, musel v bance předložit letenku, tak mu prodají 2000 euro. Místní investoři, chce nechce, museli hledat příležitosti pro své peníze doma. Nelíbilo se jim to, ale fungovalo. Opatření se udrželo místo plánovaných šesti měsíců celých sedm let. Nyní pokud chcete vyvést kapitál ze země, zaplatíte jenom „stabilizační daň“ se sazbou  39%. Tento krok omezil útek kapitálu a posílil islandskou korunu.

Ale to byly dočasné poloopatření, léčení symptomů, ten hlavní, systémový problém ležel mnohem hlouběji. Jedním dobrým zákonem státní organismus nevyléčíš.

Islanďané se drželi zase svého selsko-rybářského rozumu. Pokud je něco spatné od základů, musíme změnit ty základy. Provést ústavní reformu. Napíšeme novou Ústavu.

Kdo to udělá? Kdo jiný, než národ, je to přece jeho hlavní, základní zákon. Po Hrncové revoluce není nic nemožného. Islanďané se rozhodli napsat nejpokročilejší ústavu ve světě. Bez účasti politiků a právníků. „Musíme být velmi obezřetní s advokáty a právníky, - vysvětluje Hör?ur Torfason. – Mají schopnost vyvrátit všechno, do čeho se dotýkají, obzvlášť když jde o všeobecné pojmy“.

Je to sice dobrý, je to zatraceně dobrý – národ napíše Ústavu! Zní to tolik hezké, až populisticky. Ale proboha živého, jak? Máme tu výhodu, že vidíme oproti roku 2010 dopředu, a víme, že je to možné.

Nejdřív vládní experti (z té nové vlády) připravili doporučení na 700 stránkách pro autory nové ústavy. Pak bylo zvoláno Národní shromáždění. Z rejstříku obyvatel byly náhodně vybrány tisíc lidí, kteří se sešli na jeden den. Jejich úkolem bylo se rozhodnout, zda Island skutečně potřebuje novou ústavu, a pokud ano, jaké články by měla obsahovat. Budiž.

Následovala samotná tvorba ústavy. Do Ústavodární Rady se mohl přihlásit každý, kdo měl zájem o tuto unikátní, těžkou a špatně placenou práci (ústavodárci nedostávali žádný příspěvek pro své volební kampaně). Z 522 kandidátů voliče vybrali 15 mužů a 10 žen. Jenže Vrchní soud volby neuznal. Prý, volební kabinky byly příliš nízké, což překáželo tajnosti voleb. Zasáhl parlament, Ústavodární Rada byla zachráněna a mohla začít.

„Pracovali jsme 4 měsíce. Přesně za takovou dobu v roce 1787 otci zakladatelé Spojených Států stihli napsat ústavu své země, - vzpomíná Torvaldur Gilfason, člen Ústavodární Rady. – Ale na rozdíl od nich, první několik dní jsme nechastali, jako Benjamin Franklin a spol., a rovnou pracovali“.

Na práci Ústavodární Rady se podílel celý Island. Návrhy od registrovaných přispěvatelů se sypaly přes internetové stránky Rady. Dvakrát týdně se Rada, která se skládala z obyčejných lidí, jako lékař, farmář, zdravotní sestra, básník nebo kněz, sházela se pro diskuzi. Schůze byly přístupné tisku a vysílaly se živě. Kupodivu chyběli poradci a la Žirinovský, možná proto, že politická elita práci Rady ignorovala. Mnozí z nich si mínili, že Ústavu by museli tvořit oni, volba národa se nepočítá.

Ale skutečně, dokážete si představit, aby podplacený politik nebo bankéř zahájil Ústavu takovou větou: „My, lid Islandu, chceme vybudovat spravedlivou společnost, kde každý z nás bude mít místo u společného stolu“? No a proto se vznik nové Ústavy doprovázel různými potížemi. Ne, samotná tvorba textu proběhla jaksepatří. 25 lidí zasáhli do základů života Islanďanů. Byla odstraněna převaha výkonné moci, reformován elektorální systém, zkorigovány kvóty na rybolov a přístup k znárodnění majetků. Bylo konstatováno, že lidé si nepřejí volit politické strany, jen konkrétní osobnosti s jejich konkrétním programem a konkrétní odpovědnosti. Přírodní zdroje odteď patřily lidu. A ještě se do Ústavy byl zahrnut bezplatný Internet a svobodný přístup k státním spisům, pokud nejsou vyloženě tajné.

Nová Ústava ale není tak evropsky tolerantní. Přidělila luteránství statut státního náboženství, což podle Evropské unie není politické korektní. „My máme už dost té politické korektnosti, - vysvětluje poslanec Triggvi Herbertsson. – Na náboženství nic není špatného, nikdo nenutí vás věřit. Věřte třeba na svině, pokud se vám to zalíbí. Ale když většina obyvatel spojuje svůj život s jedním náboženstvím, musí to mít ústavní statut“.

Na jedné straně statut státního náboženství pro luteránství, na druhé – ústavní práva zvířat, taková je lidová ústava Islandu. „Podívejte se na nějakou ptačí farmu, v jakých podmínkách se chovají tam slepice! – komentuje jeden z ústavních článků Torvaldur Gilfason, - ježí se vlasy!“

Lid Islandu novou Ústavu přijal, rozhodl se o tom zase v referendu. Ale Alting s tím nespěchal a mazaně se zbavil odpovědnosti, když na posledním zasedaní speaker parlamentu jednoduše nezařadil schválení Ústavy do programu schůze. Musel to udělat nově zvolený Alting.

Tak či onak, unikátní dílo, nová lidová Ústava Islandu zafungovala, národ zvítězil nad byrokracií, nepřeháním. No a co? Co ta nová Ústava a politicky nekorektní opatření, ležící za hranicemi běžných evropských ekonomických diskuzí?

Odpověď je taková, že Island se stal první evropskou zemi, která se vzpamatovala po krizi 2008. Nezaměstnanost klesla na 4,5%, postupně se snižuje státní dluh, růst HDP je stabilně nad 2%, inflace naopak, snížila se pod 2%.

Ostrov finanční krizi přežil. Ale není otázkou, zda přežil, vždyť žádná finanční krize sama o sebe žádnou zemi nepoloží. Finance každopádně tvoří takových 5% národního kapitálu. Otázkou je kdo tu krizi zaplatil. V Řecku, Litevsku, Lotyšsku, u nás? Jako obvykle, vlády a finanční elity celou tu hmotnou odpovědnost svalili na nás. Bankéři dostali peníze, nám pozbyly dluhy na mnohé desítky let. Budou je splácet vnoučata našich vnoučat.

Islanďané s takovým přístupem k pojmu „odpovědnost“ (politika, státníka, bankéře) zásadně nesouhlasili. Je viněn premiér v tom, že vybudoval podmínky pro zkorumpovanou vládu a pyramid ve finančním sektoru? Ať jde k soudu. Hráli panové bankéře své riskantní hry? Prosíme laskavě za mříže. Máme Ústavu, neodpovídající našim představám? Napíšeme novou.

Jsme malá země, ale nejsme malá zemička. Aspoň v to doufám.