Mobilizace a dvě sestry

Teprve to přijde: knihy a filmy o strašné ukrajinské válce. Zatím většina textů o ní je sama lež, dezinformace, propaganda a hanební vzkazy v sociálních sítích. I v komentářích k mým článkům také. Ale občas narazím na skutečné perly, bezprostředně a přesně zachycující situaci.

Tady je jedna z nich. Je to všeho všude telefonický hovor, ve kterém jako v kapce vody se odrazí kvintesence dnešních vztahů v jedné rodině, rozdělenou válkou. Žádné úpravy, pouze překlad.

Byt v Petrohradě, Rusko. Zvoní sestra z Černigovu. Plače a řve do mikrofonu:

- Čertovi okupanti! Říšští zabijáci, uchvatitelé! Nenávidím vás!

- Co voláš? Chceš vyvalit pytel hnusností na mou hlavu?

- Já jsem ti říkala, že je vlastenec! Že miluje svou vlast! Va-ro-va-la jsem!

- O čem?

- Povolali ho do armády! Pošlou do války! Zabíjí ho tam! - Plače o svém muži. Nemám peníze na uniformu, na tu čertovu neprůstřelnou vestu, na helmu! Oni tam ho zabíjí, proboha co budu dělat? Vaši žoldáci zabíjejí každého, mají Grady, mají rakety, minomety, bombardéry! Mají odstřelovače! Položí naše kluky jednoho po druhém! A on chce padnout za svou zem, za svobodu!

- Co ty tam meleš, jaké žoldáci? Jaké Grady? Bojujete tam proti krajanům, proti Ukrajincům s Donbasu!

- Nelži! Já vím, je tam u vás mobilizace! Možná tvůj mého zastřelí! Vy s vašim idolem Putinem... jste prostě okupanti s říšským myšlením - vždyť klidně zastřelí!

- Můj je doma. Nic se u nás neděje. Máme jenom běženci z Ukrajiny.

- Tedy synové! Zabijou mého může!

- Také jsou doma. Nikdo je nepovolal… Poslyš, a proč tvůj tak chce do armády, chce nahnout Doněck? Co byste někam odjeli?

- My nikoho nenahýbáme, to vy! Vy jste okupanti, odkousli nám třetinu země! On je vlastenec… Nejde bojovat s Ukrajinci, ale s vašim zombováným Ruskem! My každopádně zvítězíme, my jsme… váš režim jen se zdá strašidelný, ale ve skutku nemáte pravou sílu, u vás je každý opilec a vůbec. Ale on je vlastenec!

Pak už nemohla mluvit, jenom ticho vyla vysokým hlasem a vzlykala do telefonu. Bylo mi jí strašně lito, ale jak pomoci? Jak? Svůj mozek do její hlavy nevložím, slova už sestra nevšímala.

- Neplač. Možná ho nezabíjí… třeba vůbec nepošlou… neplač. A proč pak vůbec voláš?

- Nemám prachy. Můžeš půjčit? Koupila bych aspoň tu neprůstřelnou vestu.

Jakoby mě zasáhl blesk. Já, okupant s říšským myšlením, musím jí půjčit peníze pro manžela, který se chystá bojovat proti Rusku? Přičemž žádala o tom bez sebemenších rozpaků! Ne-za-va-ha-la!

Beze slov jsem zavěsila.

Konec citátu.