Breivik. Pět let poté

Má někdo z vás od státu třípokojový byt výhradně pro sebe? Ne pro početnou rodinu, manželku a děti? S kanceláří, ložnici a posilovnou? Asi ne. On - má.

Vynaloží stát na někoho z vás 40 milionů korun ročně? Určitě ne.  Na něho - ano. Může někdo z vás zažalovat stát jen proto, že mu donesli studenej kafé, zakázali založit vlastní politickou stranu, a pak tu žalobu vyhrát a dostat tučnou odměnu? Nepochybně ne. On - ano.

A víte, v čem je rozdíl mezi vámi a tím, o kom píšu? V tom, že nikdo z vás nezabil 77 lidí a nezranil 151. On - ano.

Jmenuje se Anders Behring Breivik. Je terorista a masový vrah.

To jméno si pamatuje téměř každý. 22 července 2011 Breivik odpálil bombu ve vládní čtvrti v Oslu, kde bylo zabito 8 lidí. Za necelých dvě hodiny chladnokrevně postřílel účastníky mítinku na ostrově Utoya, kde sídlil letní tábor Svazu dělnické mládeže. Zahynulo 69 převážně mladých lidí.

Proč Breivik a proč zrovna dnes? Protože zrovna dnes zažívá Evropa krizi toho, co obvykle televizní moderátoři a politikové nazývají evropskými hodnotami. A ten celý Breivikův případ založen pravě na tom, jaké zásady vyznáváme, co považujeme za dobré a co odsuzujeme.

Nejdřív suchá čísla. Podíváme se na ně.

Breivik zabil 77 lidí a dostal za to 21 let vězení. Zhruba 100 dnů odnětí svobody za každého zabitého, nepočítáme-li zraněných. A když je také zahrneme do naší aritmetiky, vyjde celkem dohromady až 33 dní za každou oběť. Nepočítáme-li škody na majetku.

Norský soud de facto urovnal zabití člověka s nějakým menším přestupkem.

Mám před sebou  noviny s titulkem Řecko bude soudit české ajťáky. Hrozí jim 20 let. Breivik dostal skoro stejný trest. Ti hoši však nikoho nezabili, nezranili. Jenom vyfotili pár řeckých krajin v zakázaném území. Možná.

21 roků - je to maximální trest v této severské země. Norské právo nezná trest smrtí, nemá možnost doživotního vězení. 21 roků je to maximum. I třeba soudci si ponechali zádní vrátka. Dá se po 21 letech vězení doby odnětí svobody prodloužit na 5 let. Počet prodloužení není omezen. Ale ještě v rozsudku stojí, že nemá právo Breivik zažádat o propouštění na podmínku prvních 10 let. Logicky uvažuji, že po 10 letech tuto možnost bude mít.

Jenom jeden jediný rok čekání na rozsudek vyžadoval od státu 12,5 milionů norských korun (57 milionů korun českých).  Speciálně byl přestaven vězeňský centrum Ila, aby vzácný host byl spokojený.

Jeho současná existence na planetě Země stojí daňovým poplatníkům půldruhého milionu dolarů ročně, což činí bezmála 40 milionů korun.  Přepočítáme to třeba na průměrné české důchody. Vyjdou nám tři stovky. I když jsou to norské peníze, ale každopádně stát bere ty půldruhého milionu dolarů svým občanům a dává je Breiviku. Který nepracuje, jen tráví čas v třípokojovém zařízení.

Nejdražší vězen ve světě nikomu se neomluvil. Ani zraněným, ani příbuzným zabitých. Ani se nesnažil nahradit spáchané škody.

Breiviku se zachtělo učit na univerzitě. Norské zákony to dovolují. Norská ministryně školství řekla, že se dá změnit zákon tak, aby masový vrah tu možnost neměl. Ale koneckonců z odsouzeného teroristy se stal student. Pak svět uvidí nového politologa jménem Anders Behring Breivik.

Je to v pořádku, míní kustodové evropských hodnot, ani takový hrozný zločin se nadá nás vyvést z míry, ukolébávají publikum.

Breivik se dobrovolně postavil mimo systému hodnot. Nepatří do nich. Ale hodnoty, respektive hlasatelé těch hodnot, se ho neptají. Říkají mu a celému světu: budeme na tebe hodní, ať to chceš či nechceš. Nevadí nám slzy a bolest objetí, za to nemůžeš. Pokračuj, prosíme ve své činnosti, vzdělávej se, ať tvoje cesta bude podpořena teoretickými základy.

Co je zajímavě, že rektor norské univerzity vysvětloval takové rozhodnutí tím, že takovým způsobem společnost zachraňuje své hodnoty. Děláme to kvůli nám, nikoli kvůli němu.

Masový vrah má právo... Výtečná věta, že? Breivik se neptal své objetí, jestli mají právo na svůj život. Když střílel, asi se neřídil Listinou základních práv a svobod. Ale když ho zabásli, ihned se na ni vzpomenul. A byla mu k dispozici.

Otázkou je, co chtěla a co nechtěla norská justice. Je tady na místě se podívat do Breivikového postoje, do toho, jaké myšlenky prosazoval a šířil. Má v hlavě nacionalismus, stojí proti islamizaci Evropy, kritizuje současné politické uspořádání Starého Světa, vzývá k nezávislosti Evropy. To můžeme vyčíst z jeho obsáhlého (1518 stránek) díla s názvem 2083: A European Declaration of Independence, který Breivik pár hodin před atentátem rozeslal na 1003 mailových adres.

Za svůj strašidelný zločin dostal Breivik mimořádně měkký trest. Neuvěřitelně, ale většina příbuzných objetí byla s rozsudkem spokojena, nebyly slyšet protestní hlasy. Nevím proč, ale mě to nepřekvapuje. Vůbec.

Soudci jsou součásti společnosti a fakticky pracují na společenskou objednávku. Breivikův případ určitě nebyl výjimkou. A tím poměrem "zločin a trest" soudci dali najevo, že oni (s nimi i společnost samotná) ten zločin podporují. Vzniká tu typická orwelová kolize dvojí myšlení.

Na jedné straně Breivik je masový vrah a musíme ho tvrdě odsoudit. Ale na druhé straně vyznává Breivik názory, se kterými v hloubi duše souhlasíme, uznáváme za správné, a tak vzniká schizofrenický problém. Musíme ho odsoudit, musíme ho potrestat, ale nechceme to. Tím by se lehce vysvětloval shovívavý postoj norského soudu a norské společnosti.

A ještě třešnička na dortu, jak bez ní!

Napadá mi taková scénka. Stojí naproti sobě filozof, symbol liberalismu Voltaire a Breivik se samopalem. Voltaire pateticky pronáší: Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl. Breivik odpovídá: Abych byl slyšet, musím ti zabit.

Přesně to se stalo 22 července 2011 na norském ostrově Utoya. Střetly se dvě různé filozofií, dvě neslučitelné mentality.