Vtip o Ukrajině ze sociálních sítí. "Proč nezvolíte prezidentem Jen Psaki? Vám je to fuk, a pro nás - sranda".
Každý ví, že Rusko je agresor.
Ví o tom prezident Ukrajiny Petro Porošenko. "Čelíme agresi proti Ukrajině a okupaci nezávislého ukrajinského státu. Musíme přesně určit, že tímto agresorem je Rusko".
Ví o tom prezident Spojených států Barack Obama. "Musíme se spoji proti agresi Ruska na Ukrajině".
Spolu s americkým prezidentem považuje Rusko za světovou hrozbu číslo dvě (po ebole, ale před ISIS) německá kancléřka Angela Merkelová.
Anglický premiér David Cameron to také dobře ví. "Evropa tvrdě odporuje ruské agresi".
O tom, že Rusko je agresorem, přesvědčen i Evropský parlament, i PACE a vůbec každý ortodoxní konzument správných politických názorů.
Jenže Ševčenkovský obvodní soud v Kyjevě o tom nemá ani potuchu. Před pár dní totiž se rozhodl neuznat Rusko agresorem.
Téměř rok a půl dlouhá kauza začala v lednu 2015, kdy Vrchní Rada Ukrajiny prohlásila svého velkého souseda za agresora. Ihned vedoucí projektu Otevřený soud podal příslušnou žalobu u Ševčenkovského obvodního soudu v Kyjevě. Chtěl, aby Rusko bylo uznáno agresorem.
Soud asi nesnesl břemeno velké odpovědnosti, a prostě se vzdal projednávání případu. Následovaly dvě apelace, u kterých ukrajinský vlastenec vyhrál, a věc šla konečně k soudu.
Vzduchem lítaly formulace "invaze Ozbrojených síl RF na území Ukrajiny", "anexe části území Ukrajiny", "vyslání regulérních a neregulérních ozbrojených jednotek, které prováděly akty ozbrojené síly proti Ukrajině" a podobné. Mohlo by se zdát, že soud nemá na vybranou, prostě není co řešit. Verdikt byl očividný.
Ale najednou, přesně 9 únoru, soud dostává fax z prezidentské kanceláře s prosbou pozastavit jednání za účelem "formování právnického postoje a poskytnutí vysvětlení". Následně pozice politického penthousu Ukrajiny byla vyjádřena křišťálově čistě. "Prezident žádal soud nevyhovět žalobě o určení faktu ozbrojené agresi Ruské federace" - tak líčí žalobce porošenkůvo přání.
Navíc ministerstvo vnitra Ukrajiny odmítlo poskytnout soudu důkazy ruské agrese.
Soud netroufl čurat proti prezidentským a vládním větrům, a žalobě nevyhověl. Podle jeho rozhodnutí Rusko není agresorem.
Hele, hele, jak je to možné? Kam se poděli 200 tisíc ruských vojáků, o kterých Petro Oleksejevič povídal italskému deníku Corriere della Sera? Co budeme dělat s těmi pasy ruských důstojníků, jimiž Porošenko mával před objektivy objektivního a nezávislého tisku? Co nekonečné výpovědi okupantů, jimiž se plnily ukrajinská média? Kam zastrčíme kus žlutého děravého plechu, dalším důkazem ruské agrese? Skončí ve sběrně? Koneckonců, jak to dopadne s vyšetřováním katastrofy MH 17?
Okamžik, a co Krym? Chce, nechce, ale Rusko odkouslo ten poloostrov od ukrajinského koláče. A co s novou vojenskou doktrínou Ukrajiny, která určí Rusko jako nepřítel číslo jedna?
Každý ví, že Rusko je agresor. Ukrajinský soud řekl ale něco jiného. Co budeme dělat?
Agresore, haló, kde jsi! Svět ti naléhavě potřebuje!
