Dle návrhu vedení EU mají kamiony platit vyšší mýtné kvůli hluku, který způsobují. Lid tleská a jásá. Neuvěřitelné!
Snad nikdo z nás není spokojen s tím, jak se ulice našich i evropských měst změnily z poklidných míst na dopravní koridory, kde se v prachu, špíně, exhalacích, vibracích a hluku prohání jedno monstrum za druhým. Jak další kusy cenné krajiny mizí pod kobercem asfaltu a betonu. Téměř není úniku.
Je však řešením této situace zavedení "hlučného" či jakéhokoliv jiného poplatku pro kamionové přepravce? Přepravce samozřejmě neponese tyto zvýšené náklady, nýbrž je naúčtuje výrobcům a dodavatelům. Ti pak navýší cenu zboží. V konečném důsledku "poplatek za hluk" zaplatí koncový spotřebitel, tedy veskrze ten, kdo hlukem trpí, nikoli ten, kdo je jeho původcem. Je to totiž typický pokus řešit důsledky místo příčiny, který vyústí v další plošné zdanění obyvatelstva. Pokolikáté už?
Úbytek hluku přitom bude zcela zanedbatelný, ve snaze přepravců vyhnout se placení mýtného a "hlučného" jízdou po silnicích nižších tříd možná hluku naopak přibude. Kolik peněz by stálo vybudování a provoz mýtného systému zahrnujícího každou silničku, to ani nechci domyslet. Křečovitější a méně efektivní systém zpoplatnění si už snad ani nelze představit. Jenže Kapsch potřebuje své miliardy a politici svůj nástroj sledování a šmírování. Hluk je v tomto případě pouhou záminkou. Stejně tak můžeme zavést poplatky za chůzi, za to, že dýcháme, za to, že chodíme na záchod.
Ne, nic z toho nebude fungovat. Má-li dojít k tolik žádoucímu omezení kamionové přepravy, je třeba se podívat na skutečné příčiny jejího nárůstu. Ta samá EU, která nám chce naordinovat poplatek za hluk, nese za současný stav pořádný díl odpovědnosti. Uvědomme si, že doprava není a nikdy nebyla zadarmo. Není přirozeným cílem nikoho z nás, ani nikoho z obchodníků, platit s cenou zboží i cenu přepravy. Z globálního pohledu již dnes představuje doprava velmi nákladnou položku, pro každého z nás, aniž by sama o sobě přidala nějakou hodnotu. Příčinu masového využívání dopravy je třeba hledat v neefektivním centrálním plánování, v umělých zásazích do fungování trhu, v přidělování kvót a v nastavování nerovných podmínek pro výrobce v různých odvětvích a lokalitách.
Například zemědělství je jedno z nejvíce postižených odvětví. Hlávkový salát dovážený z Belgie je i s dopravou levnější než místní, přestože je v Belgii výrazně vyšší cena práce. Mrkev a rajčata se k nám vozí z Holandska, brambory z Francie a Maďarska, česnek z Mexika a Číny, a takto bychom mohli dlouze pokračovat. Místa výroby se vzdalují místům spotřeby. Stali jsme se závislí na dovozu z okolních států i ve zcela elementárních věcech. Namísto domácí produkce základních potravin a výrobků podporujeme nesmysly jako jsou nerentabilní fotovoltaické elektrárny či řepka pěstovaná jako příměs do paliva a vyháníme výrobce "zelenými" regulacemi, daněmi a komplikovaným zákoníkem práce. Následnou nezaměstnanost řešíme dalšími dotacemi a dalším vytvářením umělých pracovních míst a bludný kruh se uzavírá. V současnosti je to zejména přebujelá dotační, daňová a regulační politika EU, která stojí za takovými absurditami.
Iracionální převážení materiálu sem a tam je každopádně i vzhledem k závislosti na ropě velmi vratké a dlouhodobě neudržitelné. Zadlužené evropské státy, pokud chtějí znovu prosperovat, budou muset snížit svou závislost na zbytku světa, přestat házet klacky pod nohy svým vlastním občanům a vrátit se k domácí výrobě. Musíme si přestat hrát na práci a začít vytvářet skutečné hodnoty, tedy zboží a služby, po kterých existuje místní přirozená poptávka. V neposlední řadě bychom měli přehodnotit i naše spotřebitelské návyky. Ty ošklivé kamiony, které je třeba eliminovat, totiž vezou zboží, které tak rádi kupujeme.
