Příslušníkům původních indiánských kmenů prý stačí pracovat dvě hodiny denně. Jsou spokojeni, mají vše, co potřebují, o změnu nestojí, o prvky naší civilizace nemají zájem. Dnešní člověk využívá nejmodernější techniky, přesouvá se nevídanou rychlostí, přesto mnohdy pracuje od rána do večera a je rád, že má alespoň co jíst, kde bydlet a čím splácet hromadu dluhů. Kde děláme chybu?
Začneme tak trochu z opačného konce. Představte si, že na trhu je výrobek, o který není zájem. Je buď nekvalitní, nebo prostě jeho funkce nemá smysluplné využití. My ale chceme, aby šel na odbyt. Jak na to? Máme několik možností. Například uzákoníme povinnost jeho vlastnictví, zaplatíme si „osvětovou“ kampaň informující o jeho nezbytnosti, zakážeme jeho přímé náhražky nebo jeho výrobu budeme dotovat penězi odebranými jinému odvětví a tím snížíme jeho cenu. Náš výrobek frčí z pásů a my jsme právě vytvořili umělou zaměstnanost v jedné z těch jednodušších podob.
Nebo jiný příklad: Představte si Frantu jako místního výrobce. Odbyt má tak akorát, lidé jsou s jeho výrobky spokojeni. Je však třeba zajistit zaměstnání ještě pro Jirku, Radka a Karla. Jirku uděláme odborníkem na vytváření předpisů a zákonů, každá výroba přece musí mít svůj řád, celé předchozí roky se určitě všechno dělalo špatně. Radek bude dohlížet a kontrolovat, jak jsou předpisy plněny v praxi. Od teď se Franta již nemůže naplno věnovat výrobě a zároveň zajišťovat plnění předpisů a tvorbu pravidelných výkazů. Zaměstná proto na tuto práci posledního z naší čtveřice, Karla. Protože to pro Frantu představuje nárůst výdajů, musí zvolit lacinější a méně kvalitní komponenty pro své výrobky.
Nyní to vypadá, že všichni pracují, nevzniká však žádná hodnota navíc oproti výchozímu stavu. Nadto Jirka a Radek jsou státní úředníci, a protože jejich platy a režijní náklady nelze plně pokrýt z daňových odvodů Franty, stát se zadluží a řešení tak de facto hodí na Frantovy potomky. Mezitím však Frantovi ubývají zákazníci, zdražila energie, navyšuje tedy konečnou cenu, ale lidé raději nakupují levné napodobeniny. Franta proto končí na úřadu práce a nakonec za čtvrtinu původního výdělku v asijské fabrice, postavené na základě investičních pobídek, mezi dělníky z Polska a Ukrajiny. Karel sehnal místo ve státním, bude se podílet na kampani zavádějící rovnost žen a mužů v zaměstnání. A pak bude dohlížet, jak je rovnost plněna v praxi...
Hlavním tématem současné politiky je bezesporu práce, zaměstnání. Dát lidem práci, pocit seberealizace a jistoty, přináší politické body. To je za daných podmínek celkem přirozené. Není proto divu, že se politické strany předhánějí v přihazování počtu pracovních míst, která prý po volbách vytvoří. Sto tisíc nových pracovních míst, 120 tisíc, 170 tisíc! Je to až směšné, když o práci hovoří politici, kteří si na ni desítky let nesáhli a žijí jen z toho, co vytvořili jiní. Smutné ovšem je, když jim někdo uvěří. Práce, zaměstnání a zaměstnanost jsou pro současného politika jen statistickou veličinou, číslem, kterým se chlubí, když vypadá hezky, a které svalují na své protivníky, když se jeho hodnota zrovna nehodí. Ono číslo bohužel vůbec nic neříká o tom, kolik se toho vyrobí a vypěstuje a s jakou efektivitou. Politik, na rozdíl od soukromé firmy, nemůže vytvořit smysluplné pracovní místo. Politik vytváří pouze umělou zaměstnanost. Nejprve pro zabezpečení svých přátel, a pak i pro získávání bodů u voličů. Politikovi se hodí i fakt, že umělá zaměstnanost v konečném důsledku vytváří vyšší závislost jedinců na státu, buduje tedy politikovu moc.
Umělá zaměstnanost je výsledek novodobé politiky. Jde například o stav, kdy dva dělají opačnou věc, doslova bojují jeden proti druhému, nebo kdy prováděná činnost nemá žádný reálný užitek, je prováděna jen proto, aby byla prováděna, případně aby se měl někdo dobře a přitom se u toho nenadřel a prakticky ani neměl žádnou odpovědnost za své konání. Umělá zaměstnanost není vždy odhalitelná na první pohled. Její existence může být velmi důmyslně skryta. Téměř jakákoliv činnost se za určitých okolností může jevit jako potřebná a užitečná. V komplexním pohledu, v kombinaci s jinými činnostmi, už to tak být nemusí. Pak zjistíme, že bující státní aparát je vlastně teprve začátek.
Významným spojencem umělé zaměstnanosti se stal například automobilismus. Je to přirozené, neboť uvedeme-li vše v pohyb, snadno získáme iluzi toho, že se něco děje. Jsme na automobilech závislí, jsme doslova automobilová civilizace. Spolu s nárůstem počtu aut se však prodlužují vzdálenosti, neboť co bývalo na dosah, je nyní někde za městem. Za slušně placenou prací se rovněž musí dojíždět. Téměř všichni podléháme, sedáme do automobilů, často není jiná alternativa. Potřebujeme auto, aby bylo čím dojíždět do továrny na komponenty pro auta. Nové automobily potřebují nové silnice, další kus cenné krajiny či vyvlastněného pozemku proto mizí pod předraženým asfaltem. Hlavně že je dostatek pracovních míst. A když o automobily přechodně není zájem? To přece nelze připustit! Vytvoříme umělou poptávku, zavedeme dotaci na jejich nákup, zaplavíme „odborná“ periodika PR články, napumpujeme do automobilek peníze daňových poplatníků. Je potřeba papírově snížit nezaměstnanost? Zavedeme povinné přezouvání pneumatik, příměsi biopaliv do pohonných hmot, mýtné, bodový systém, měření rychlosti, evropské právo být turistou, ... Vše pokud možno pod záminkou fiktivní bezpečnosti, ekologie a péče o „chudé“. Na dálnici se v protisměru potkávají kamiony se stejným typem zboží. To, co jsme ještě včera dokázali vyrobit, dnes dovážíme. A lidé se stále více honí a spěchají. Jenže i kdybychom se třeba přetrhli, nic nového už tímto způsobem nevytvoříme a jako společnost se mít lépe nebudeme. Naše závislost na automobilech a jejich masový výskyt v konečném důsledku dobře slouží politikům i různým aktivistům k prosazování soukromých zájmů. Příležitost jim dáváme i my sami.
Umělou zaměstnanost nevytváří přímo jen stát, vzniká i na základě uměle vytvořené poptávky, například manipulací lidí pomocí různých kampaní či reklamy. Vlivem napojení soukromých zájmových skupin na politiku často nelze oba činitele (stát a reklamu) dost dobře odlišit. Umělá zaměstnanost je patrně i hlavní příčinou narůstajícího zadlužení, neboť hra na práci pouze spotřebovává prostředky, přitom z něčeho žít musíme, vždy bude potřeba něčím zaplatit základní lidské potřeby a to „něco“ musíme odněkud vzít. Umělá zaměstnanost nezvětšuje objem vytvořených hodnot, naopak zvyšuje obtížnost jejich vytváření, zbytečně vyčerpává přírodní zdroje, likviduje životní prostředí, zatěžuje náš život zvýšeným hlukem, obírá nás o čas, snižuje naši konkurenceschopnost ve světě. Ve svém důsledku nás uměle zaměstnaný člověk stojí více než kdyby bral dávky sociální podpory.
Řešení problému, možná trochu paradoxně, tedy spočívá nikoliv ve vytváření pracovních míst ze strany politiků, ale naopak v částečném propouštění, minimalizaci státních institucí a ve zrušení té neuvěřitelné spousty „trafik“, předpisů a regulací, v prosazování skutečně svobodného trhu. Místním firmám se uleví, klesnou jim náklady a budou moci nabírat nové lidi a navázat na starou tradici výroby zboží, které dnes dovážíme přes půl světa. Jen tak zabráníme tomu, aby odsud utekli všichni, kteří ještě mají chuť a umí něco vytvářet. Jistě, přechodné období by nebylo pro každého úplně příjemné, ale je třeba se dívat dál než jenom na to, co bude zítra. Jinak to může dopadnout také tak, že k snídani si naservírujeme akorát studie o globálním oteplování, k obědu budou solární panely podávané s automobily, ke svačině projekt genderové vyváženosti a k večeři certifikáty dle normy ISO 9001. Asi se moc dobře nenajíme.
Výhledově by nebylo od věci přehodnotit roli zaměstnání jako společenského prvku. Tlak na toho, kdo se z důvodů racionálních (nikoliv lenosti) rozhodne být bez stálého zaměstnání, je možná až příliš velký. Mám na mysli třeba rozšíření práce na půl úvazku, práce z domácnosti nebo renesanci ženy v domácnosti. Na vzdělání a morální kvality našich dětí by to mohlo mít lepší vliv než nalévání dalších peněz do školství, jakkoli i to může být potřebné. Už to slyším, jak vyjdeme s jednou výplatou? Ale ono by to šlo, protože výše výplaty by nutně musela jít vzhůru. Lze si to zjednodušeně představit tak, že při daném objemu vytvořených hodnot je celková suma peněz určených k výplatě nezávislá na tom, kolik lidí je zaměstnáno. V mnoha odvětvích je u nás v současnosti cena práce neúměrně nízká. Stahuje ji dolů umělá zaměstnanost a také z ní plynoucí státní zásahy (investiční pobídky, dotace, zaměstnávání cizinců, vysoké náklady firem, „zelené“ regulace, různé formy zdanění, zkostnatělý zákoník práce, ...). Pokud se vám to zdá nemožné, pak se ptám, na co máme všechny ty stroje, automobily, výpočetní techniku, k čemu je všechen pokrok, když pracovní doba se nezkracuje, žijeme v permanentní nejistotě a potřeba honby za prací spíše narůstá?
Pokud si někdo myslí, že je dnes vše v pořádku a že jdeme tou nejlepší možnou cestou, že není potřeba změny, nedá se nic dělat. Takových už před vámi bylo mnoho. O jejich dávno zaniklých civilizacích se dočteme v učebnicích dějepisu. Jednoho dne se klidně může stát, že náklady na udržení umělé zaměstnanosti definitivně přerostou veškeré naše možnosti a rezervy.
