Je to trend posledních let. Nadávat na práci a přitom nakupovat vše, co je „levné“, což většinou znamená vyrobené v Asii, zejména v Číně. „Made in China“ nebo „Made in P.R.C.“, což je to samé (People’s Republic of China). Kdo nechodí do práce, na toho se společnost dívá tak nějak odlišně. Práce je nedostatek, proto setrváváme na pozicích, které bychom jinak kvapem opustili. Čím dál více se stáváme obětí nadnárodních společností, které nás vcucly do svých laciných výrobních hal s často nedůstojnými podmínkami. Výdělek se zdá být nedostatečný, ale záchranou jsou přece ty „levné“ věci. Jenže co když ty „levné“ věci jsou ve skutečnosti příčinou „blbé“ práce a celkového úpadku? Jsou opravdu levné?
V Číně se dnes v neuvěřitelných objemech tisknou a vážou knihy, šije oblečení, produkují automobily, vyrábí se veškerá elektronika, většina hraček, nábytek, psací potřeby, vybavení domácností, sklo, porcelán, věci potřebné i naprosto nesmyslné. V Číně se pěstují náhražky toho, co jsme znali pod názvem „potraviny“. Klasický příklad – používáte při vaření česnek? Poslední dobou vám možná přijde zvláštní a není divu. Česnek vypěstovaný u nás dnes v běžné obchodní síti těžko seženete, když budete mít „štěstí“, koupíte alespoň maďarský. Česnek z Číny ale na nás kouká všude, synteticky pěstovaný pouze na vzhled a objem, řádně chemicky ošetřený a přepravovaný tisíce kilometrů. To si už neumíme vypěstovat vlastní a lepší?
Pod silným tlakem konkurence levného braku, výmyslů z Bruselu, hlouposti dokola recyklovaných politiků a lobbistů nadnárodních korporací krachují další místní malé firmy a ty větší odchází pryč. Výroba u nás, přestože měla dlouholetou tradici, náhle zaniká. Stejně tak „zelené“ regulace vytlačují výrobu na východ, mimo kontrolu, kde spolu s dopravou ve skutečnosti napáchá daleko větší ekologické škody, jenže to už není tolik vidět. Co tu zbývá, co tedy většina z nás dělá?
Dnes vše, co se dá, nakupujeme z východu a sami nevyrábíme, nýbrž si stále více na práci jen hrajeme. Kolik z nás ve svém zaměstnání vytváří skutečné hodnoty? Dokážeme je vůbec rozlišit? Stále více pracujeme jen proto, abychom pracovali. Nemusíme a vlastně ani nesmíme nic vytvářet. Důležité je však pracovat, ráno do práce, odpoledne z práce, večer k televizi. Být poslušnou figurkou v systému. Bourat a zase stavět. Převážet hmotu tam a zase zpět. Vytvářet další a další pravidla, porušovat je a porušování trestat. Dělat věci složitými, zbytečně nasekat problémy a komplikace a pak je řešit. Ničit si zdraví a pak se draze léčit.
Vždyť to nedává smysl, když i přes nástup výpočetní techniky a informačních technologií je potřeba stále více úředníků, vyřizování je stále složitější a stále více se přesouváme z místa na místo. Normy, protokoly, studie, potvrzení, vyhlášky, kontroly, inspekce, certifikáty, prohlášení, přiznání, směrnice, deklarace, výkazy... již není možné dělat věci jednoduše. Spousta lidí by totiž přišla o pracovní místa, která pro ně byla uměle vytvořena, aby měli co dělat. Každý, kdo vytváří nějakou hodnotu, musí chtě nechtě živit celý zástup hladových krků. Než ho okolnosti donutí stát se jedním z nich. Je to bludný kruh. Podívejme se třeba na kuřáky. Vždy škodí sobě a vždy i všem ostatním. Není pochyb o tom, že národ, který toleruje kouření, vědomě snižuje svou vlastní kvalitu. Přesto musíme kouření podporovat a trpět. Dokážete si představit, kolik lidí by jinak přišlo o práci?
A samozřejmě musíme utrácet. Nejlépe hned a ještě více než kolik máme. Okoukané věci rychle vyhazovat a ihned konzumovat vše, co obrazovka stroje na hloupost prohlásí za nepostradatelné, ačkoli nás ještě před nedávnem ani nenapadlo, že něco takového může existovat. Pod záminkou údajně neomezené svobody se zavírat do pojízdných škatulí z plechu a plastu a poslušně se začlenit do systému, přesně tak, jak byl narýsován. Proč? Aby všichni pracovali přece. Aby všechno bylo v pohybu. Aby se na předražených státních zakázkách velké korporace a jimi ovládaní politici dobře obohatili. Korunky létají, ekonomika se točí, nezaměstnanost klesá. Má to ale jeden háček – nic jsme nevytvořili. Jen iluzi toho, že něco vytváříme. A pak jdeme na nákupy a vezeme si plné košíky zboží – z východu, z Číny.
Je to ujetá představa? Ne, to je skutečnost. Ovšem tak nepříjemná a hrozivá, že zdaleka ne každý je schopen si to připustit, tím spíše s tím něco udělat. Pokud se i nadále budeme k českým výrobcům, tedy k sobě samým, chovat tak, jako doposud, řežeme si pod sebou větev.
