Na hřbitově na Malvazinkách v Praze-Smíchově nalezneme zajímavý mlčenlivý doklad o pýše, která předcházela pádu. Hrobku rodiny domnělých rytířů Píseckých z Kranichfeldu.
V polovině 19. století, konkrétně 12.10. 1840 umožnil dvorský dekret číslo 5592 občanům Rakouského císařství obnovení zděděného šlechtického stavu, erbu a predikátu. Zejména po roce 1620, v době pobělohorské, totiž mnoho zejména nižší a drobné šlechty v důsledku konfiskací a pozdějších válek zcela zchudlo a přišlo o majetkové základny. Důsledkem bylo, že se ženili či vdávali za nešlechtice, začali vykonávat řemeslné živnosti, ujímali se poddanských statků a jejich děti byly zapisovány v matrikách jako poddaní, množství těchto lidí se také nakonec živili žebrotou a potulkou. Mnohdy také původně šlechtické rodiny o doklady svého stavu přišly v důsledků povodní, požárů, drancování vojáky. Postupně na svoje původní šlechtictví zapomněly nebo již v první generaci odkládaly tituly, které zcela ztratily smysl. Dokladů o takovém zchudnutí až na hranici životní nouze máme tisíce.
Dvorský dekret 5592 tedy otevřel možnost potomkům takových výše uvedených rodin o znovuobnovení šlechtictví. Podmínky byly vcelku příznivé – doložení toho, že žadatel je přímým potomkem takového „zapomenutého“ šlechtice a doklad o šlechtictví nebo o tom, že jeho přímý předek vlastnil statek zapsaný do desek zemských nebo zastával úřad vyhrazený šlechtě.
Na konci 19. století a před první světovou válkou byla zejména mezi vrstvou nových podnikatelů, vyšších úředníků a jiných zámožných vrstev monarchie vcelku velká poptávka po získání šlechtického titulu, kvůli prestiži, ale i kvůli materiálním výhodám s tím spojenýmí, jen šlechtických nadací, které poskytovaly šlechtě finanční prostředky bylo velmi mnoho, kupříkladu na studium dětí jako Strakova akademie. Přirozeně se vynořilo i větší množství tzv genealogických agentů (zejména z Prahy), kteří přispěchali takovým žadatelům na pomoc a nabízeli zpracování žádosti a nalezení potřebných dokladů. Množství žadatelů se shodným příjmením jako staročeské rytířské rody nebo shodným příjmením jako měli zapomenutí erbovní měšťané se na takové agenty obracelo. Odměna pro agenty bývala velmi vysoká, od 5000 zlatých až po 20.000 zlatých. Přičemž prosperující selský statek stál 20.000 zl, učitel měl plat 30 zl, vyšší úředníci pobírali 100 zl, vše měsíčně. Nicméně čtenář tuší, že ne všichni agenti byli poctiví a mnozí žadatelé byli ochotni kvůli vidině titulu překročit i zákon.
A tak v poměrně krátké době byly matriky, zemské desky, pozemkové a jiné knihy zaplaveny stovkami padělků a fals, jednání, které později trestní soud kvalifikoval jako přečiny falšování veřejných listin. Ale to bylo až později. V mezidobí bylo uděleno (obnoveno) šlechtictví na základě padělaných dokladů několika desítkám rodin, aby jim později bylo opět odebráno, za doprovodu veřejného zostuzení a vysokých pokut.
Mezi takovými rodinami figurovala i rodina Píseckých, z Košíř a Prahy, jejíž členové se po relativně krátkou dobu 40 let pyšnili titulem rytířů z Kranichfeldu a erbem. Obnovení dosáhli na základě doložení původu od Jana Píseckého a jeho bratra Václava, kterým císař Maximilián II. udělil roku 1570 predikát z Kranichfeldu a erb. O obnovení roku 1867 žádal Wenzel Písecký, pražský měšťan, tesařský mistr a nositel zlatého záslužného kříže. Roku 1870 mu byl po delších peripetiích uznán nejdříve šlechtický a nakonec i rytířský stav. O stejný úspěšně požádal i jeho bratranec, košířský statkář taktéž Wenzel Písecký. Wenzela zastupoval genealogický agent c. a k. notář JUDr. Antonín Růžek, rytíř z Rovného (i ten titul získal neoprávněně).
Patrně by si potomci Píseckých mysleli dodnes, že jsou potomci rytířů, ale roku 1902 celostátně vypukla aféra kolem renobilitací, která přitáhla pozornost i novin domácích i zahraničních, byla odhalena celá síť agentů, i úředníků, kteří se podíleli na neoprávněných nobilitacích a Písečtí byli mezi těmi, kteří měli žádost podloženou padělky JUDr. Růžka, který byl obžalovaným v jednom z procesů za padělání listin. Ministerstvo vnitra zahájilo šetření s Píseckými a řízení o odebrání šlechtictví. Po neúspěšné snaze vyhledat pravé důkazy o šlechtictví se obě větvě, většina příslušníků, Píseckých z Košíř i Prahy roku 1908 dobrovolně zřekly titulu i erbu. Kdo tak neučinil dobrovolně, tak šlechtictví ztratil rozhodnutím Františka Josefa I. roku 1910, kterým byla renobilitace Píseckých z Kranichfeldu prohlášena za neplatnou od počátku, jejich erb i jméno byly vyškrtnuty ze seznamů šlechty říše a následně museli odstranit a přestat používat erby i titul.
Uplynulo jen pár let a monarchie navždy zanikla i ostudná aféra Píseckých. Dodnes jí tak připomíná pouze hrobka na hřbitově Malvazinky v Praze v oddělení D 1, kde zřetelně vidíme prázdné místo po kamenném erbu, který museli majitelé hrobky odstranit a název ulice v Košířích, který nese název Píseckého, starosty Košíř, kterému snad všechny uličníky přisuzují neoprávněný predikát z Kranichfeldu. Možná trochu paradoxně. Neboť právě členové košířské větve se tituly vzdávali velmi neradi.
Literatura: Šlechtický archiv c.a k. ministerstva vnitra, Županič a spol, Agentura Pankrác, 2014, heslo Písecký z Kranichfeldu
