Poslední císař Karel I. s maltézským křížem na plášti

Karel I. byl i čestným rytířem Českého velkoprevorstvi. Rytířske ctnosti se snažil uplatňovat i jako velitel XX. armadniho sboru při ofenzívě v Itálii v roce 1916. O výjimečném českém velkoprevorstvi a posledním císaři na bojišti

V Praze na Malé Straně u Velkopřevorského náměstí nalezneme světový unikát v dějinách katolické církve a rytířských řádů. Není to kostel Panny Marie pod řetězem, není to ani barokní velkopřevorský palác či jiná hmatatelná kulturní památka, jakkoliv jsou tyto stavby skvosty architektury. Je jím něco cennějšího – dějinná kontinuita milosrdenství. Nepřetržitá kontinuita českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů. Řád samotný netřeba dlouze představovat. První komenda u nás vzniká již ve 12. století, a to uvedením johanitů knížetem Vladislavem II. k Juditinu mostu, kde postupně vzniká řádová pevnost s kostelem. Osmihrotý kříž v červeném poli bychom nalezli na praporcích špitálů a pevností, na pláštích rytířů řeholníků v bitvách i při ošetřování nemocných a potřebných.  Od středověku až po současnost, vždy tam, kde je potřeba křesťanské pomoci, kterou poskytuje Maltézský řád, v tom nejširším slova smyslu.

Na celém světě v rámci řádu existuje pouze šest velkopřevorství jako organizačních entit s vysokou dějinnou prestiží. A to české je nejstarší. Prvním velkopřevorem - nejvyšším představeným řádu v Čechách – byl od roku 1626 Zdeněk hrabě Wratislav z Mitrowicz (1626-1637), který se od mládí jako maltézský rytíř věnoval vojenské službě pro arcidům rakouský a dosáhl hodnosti polního strážmistra a člena dvorské válečné rady. Hned po něm byl zvolen velkopřevorem hrabě Rudolf z Colloredo – Wallsee (1637-1657), který se proslavil roku 1648 hrdinnou obranou Prahy při švédském vpádu.[1]

V následujících staletích je velkopřevorství živou součástí kulturního a charitativního života království a pomyslného vrcholu prestiže dosahuje na konci 19. století. Dne 2.4. 1881 uděluje císař František Josef I. Velkopřevoru Čech a Rakouska (od roku 1880 je velkopřevorství přejmenováno na Velkopřevorství Čech a Rakouska) titul rakouského knížete a všichni velkopřevoři se stávají doživotními členy panské sněmovny.[2] Za velkopřevora knížete Othenia Bernharda hraběte Lichnowského – Wardenberga (1874-1887) najdeme mezi čestnými rytíři velkopřevorství skutečný výkvět evropské šlechty. Členy portugalské dynastie Braganza, dynastie Sachsen-Coburg-Gotha i členy arcidomu rakouského. Za velkopřevora Lichnowského se také realizuje jeden z největších projektů financovaných velkopřevorstvím – objednání a zprovoznění 6 souprav sanitních vlaků, které v době Velké války najezdí více než milion kilometrů a ošetří desítky tisíc raněných. Svá depa a zázemí měly na nádraží ve Strakonicích. Tamní hrad byl po staletí významnou komendou řádu.

Mezi čestnými rytíři velkopřevorství se vyjímá poslední císař Bl. Karel I. a jeho manželka čestná dáma řádu císařovna Zita.[3] Kromě jeho dvouletého vysokoškolského studia je to další věc, která posledního císaře silně pojila s Prahou. Byl si jistě vědom oné kontinuity křesťanského milosrdenství velkopřevorství, a tak i v dobách poslední války monarchie se stává panovníkem, který mimořádně dbá na osud svých vojáků, a i vojáků nepřátelských. A samozřejmě i civilního obyvatelstva své země. Císařovna Zita pak naplňovala poslání dámy velkopřevorství v bezpočtu charitativních činností a ve své podpoře mírového úsilí manžela.

Po vypuknutí války je v červenci 1915 Karel jmenován generál majorem a kontraadmirálem.  V březnu 1916 se jako velitel XX. armádního sboru účastní ve výsledku neúspěšné ofenzívy v jižních Tyrolích proti Itálii. Osobně kontroloval připravenost svých divizí, procházel postavení vojsk v zasněženém vysokohorském prostředí Alp. Musel se brodit ve vysokém sněhu, jít přes zmrzlé lávky a strmé srázy – vše chtěl vidět osobně i přes zjevné nebezpečí, které mu tam hrozilo.  Karlův rozkaz k boji se také podstatně odlišoval od rozkazů vlastní generality, a už vůbec od brutálního způsobu vedení války německým spojencem. Karel v rozkazu psal:Je lepší, když útok trvá déle, než když je proveden v krátké době a je to zaplaceno těžkými ztrátami ….Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: „nebrat žádné zajatce“. Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal…Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.[4]

Tento velmi málo známý rozkaz předznamenal veškeré další úsilí arcivévody Karla i jako pozdějšího císaře. Kladl důraz na šetření lidských životů, a to i před splněním úkolů. Jistěže chtěl jako velitel a důstojník uspět, ale ne za cenu nekonečných jatek a nelidské brutality. Mnohokrát později usiluje i o mír, byť zcela neúspěšně, kdy se císařství nemůže vymanit ze smrtelného sevření svého německého spojence. Je třeba dodat, že Karel I. budil velkou nevoli v řadách německého velení i rakouského náčelníka generálního štábu Conrada von Hetzendorfa, kteří mu vyčítali přílišnou humanitu a křesťanské milosrdenství, které dle nich pouze bránily v dosažení válečných cílů. Stejné odsudky si vysloužila i císařovna Zita. Ovšem cesta milosrdenství císaře byla správná a nakonec i vedla k blahořečení katolickou církví.

Rytíř Karel se snažil dostát rytířské modlitbě řádu, kterou obvykle přednáší jeden z rytířů nebo všichni společně ve mši sv. po modlitbě přijímání. V ní mimo jiné zní:

Caritatem erga proximum, praesertim erga pauperes atque infirmos diligenter exerceam/Nechť pečlivě prokazuji lásku vůči bližním, především vůči chudým a nemocným…

[1] BUBEN, Milan, České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách, Libri, Praha 2018, str. 76

[2] BUBEN, Milan, České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách, Libri, Praha 2018, str. 168

[3] BUBEN, Milan, České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách, Libri, Praha 2018, str. 175

[4] GALANDAUER, Jan, Karel I., poslední český král, Praha/Litomyšl, Paseka, 1998, str.95