O Pražské Jezulátko v letech 1784 -1993 pečovali Maltézští rytíři – polozapomenutý příběh

V Karmelitské ulici v Praze v kostele Panny Marie Vítězné je světoznámé Pražské Jezulátko. Sošku Jezulátka přivezla ze Španělska Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za Vratislava z Pernštejna. Sama ji pak odevzdala jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji velmi uctívala a jako vzácný dar sošku věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Příběh je dostatečné známý, i to, že se dnes o sošku vysloveně vzorně starají bosí karmelitáni, a zvláště pak sestry karmelitánky.

Nicméně po více než 200 let o Jezulátko pečovali Maltézští rytíři – české velkopřevorství. Ale jejich dlouhá historie působení u kostela Panny Marie Vítězné je poněkud zasunutá. Nezmiňují se o ní ani samotní karmelitáni. Přičemž Maltézským rytířům vděčíme nejen za dnešní vzhled chrámu, ale i za samotné zachování Jezulátka. Klášter karmelitánů na Malé Straně byl totiž roku 1784 zrušen v rámci josefinských reforem a předán správě řádu Maltézských rytířů. Tím lze s určitostí říci,  že bylo zachováno Jezulátko a celkově tato pražská památka.

V době po roce 1948 bylo české velkopřevorství těžce postiženo majetkově a zejména personálně. Velkopřevorský palác byl zkonfiskován, stejně jako i strakonické majetky a jiné statky. Zaniká i duchovní správa v Pičíně a roku 1951 duchovní správa Horažďovic. Dva poslední aktivní členové konventu kněží jsou ve vykonstruovaných procesech odsouzení k mnohaletým žalářům. Fra Antonín Voráček, O. Melit. – poslední infulovaný převor na 8 let a Fra Antonín Pícha, O. Melit, který byl zatčen přímo na faře u Panny Marie Vítězné a odsouzen na 20 let. Oba mj. za údajné velezrady. V podstatě všichni členové řádu, kteří zůstali ve vlasti – kněží či rytíři byli v době nesvobody pronásledováni. Z rytířů vzpomeňme za všechny PhDr. Bohumíra Lifku (1900-1987), řádového donáta I. třídy a následně i magistrálního rytíře, který uspořádal řádovou knihovnu a zachoval ji po roce 1950 jako celek. I on byl roku 1959 zatčen a odsouzen na 7 let vězení. České velkopřevorství v době nesvobody působilo v exilu pod vedením hraběte Fra Eduarda Paara a následně Fra Cyrila Toumanoffa.

Pád socialistického režimu přinesl okamžité oživení řádového díla v naší republice a nové zorganizování řádového života. Nicméně stínem na radostné i složité práci řádových členů bylo, že tehdejší primas český a pražský arcibiskup Miloslav Vlk odebral velkopřevorství správu chrámu Panny Marie Vítězné i opatrovaní Jezulátka. A předal po 208 letech zpět bosým karmelitánům (od roku 1993). Bosí karmelitáni následně poněkud necitlivě nechali odtesat řádový kříž maltézských rytířů z fasády konventu při vstupu do kostela. Také vyměnili maltézský kříž na říšském jablku Jezulátka za kříž jiný. Stejně tak odstranili řádové kříže z purpurového závěsu kryjícího vstupy do prostoru za hlavním oltářem. Rytíře tak dnes připomínají jen kříže na mensách menších bočních oltářů a řádový znak na vítězném oblouku. Karmelitáni se o kostel i Jezulátko samozřejmě starají vzorně, ale Maltézští rytíři by jistě stáli alespoň za zmínku.

Vše bylo také provázeno osobními spory mezi dvěma osobnostmi církevního života u nás. Mezi primasem českým a arcibiskupem pražským Miloslavem Vlkem a převorem Fra Josefem Zlámalem, O. Melit. (1915-2008).  Fra Zlámal byl infulovaný převor plánovaného pražského kněžského konventu. V roce 1948 byl odsouzen lidovým soudem na 10 let za velezradu za veřejné přečtení pastýřského listu českých a moravských biskupů.   Na Mírově se poznal s tam také vězněným Fra Antonínem Píchou, O. Melit. a rakouské velkopřevorství mu udělilo čestný titul magistrálního kaplana, v roce 1999 složil velké sliby. Jeho priorát silně ovlivnily spory s arcibiskupem pražským o správu kostela Panny Marie Vítězné a spory o infule, kdy mu český primas zakázal používat biskupskou mitru a berlu.

Tolik tedy k působení Maltézských rytířů u chrámu Panny Marie Vítězné a dnes již dávno zapomenutým sporům. I ty přinášelo oživení církevního života u nás. Ostatně chrám vděčí za celé své průčelí Maltézskému rytíři. Průčelí bylo rekonstruováno během třicetileté války nákladem hraběte dona Baltasara Marradase v letech 1636–1642, který byl nejen císařským generálem a vrchním zemským velitelem Českého království, ale také celoživotně rytířem řádu sv. Jana.

Na úrovni horní římsy kostela je mecenášův erb v barokní kartuši. Nad samotným erbem je hraběcí koruna, po jeho obvodu vyčnívají bílá ramena maltézského kříže. Erb je čtvrcený. První pole představuje vlastní rodinný znak Marradasů – svatojakubskou mušli.  Pod erbem je latinský nápis, jehož český překlad zní:Z velkorysosti a veden hlubokou úctou k svaté Panně Terese a jejímu posvátnému řádu tento portál Don Baltasar de Marradas Vique, Svaté říše římské hrabě, Rytíř španělský a Johanitského řádu jeruzalémského, Kastelán ampostatský, Císařů Rudolfa, Matyáše, Ferdinanda II. a III. komoří a tělesné stráži velitel, Tajný rada, Generál jízdy a vojenský velitel v Českém království, válečný rada Katolického veličenstva a plukovník v Německu na vlastní náklad postavit a na věčnou památku svůj znak připojit dal. Roku 1644.