Nová socha Marie Terezie ve stejnojmenném parku na Praze 6 ve mně nevzbudila tolik příznivý dojem jako nedávná instalace pomníku Žofie z Hohenbergu (roz. Chotkové) u Písecké brány ve stejné pražské čtvrti.
Nová socha Marie Terezie ve stejnojmenném parku na Praze 6 ve mně nevzbudila tolik příznivý dojem jako nedávná instalace pomníku Žofie z Hohenbergu (roz. Chotkové) u Písecké brány ve stejné pražské čtvrti. Pokud instalace Vějíř Žofie Chotkové rozehrává svým pojetím i materiálem širokou paletu symbolických odkazů, aniž by jakkoliv rezignovala na moderní pojetí, tak pomník Marie Terezie se, dle mého pohledu velmi minul se skutečným obrazem této habsburské panovnice. Nebudu záměrně posuzovat umělecké pojetí, necítím se k tomu povolán, ale spíše rovinu symbolickou.
Zvítězil návrh pana sochaře Jana Kováříka. Jan Kovářík studoval v ateliéru Jindřicha Zeithammla, kde v roce 2005 studia ukončil absolutoriem. Během pobytu na AVU absolvoval stáž v ateliéru Milana Knížáka. Sochu pojal dle svých slov záměrně schematicky jako redukovanou figuru, aby nutila diváka k přemýšlení, socha zapadá do jeho pojetí umělecké tvorby.
Nicméně socha nakonec veřejnosti připomíná figurku z různých deskových her, tímto a svou záměrnou bezvýrazností však popírá obraz této panovnice jakým skutečně byl. Nejde tolik o umělecké ztvárnění. Především Marie Terezie nebyla schematická, ale představovala odvážnou, byť mnohdy tvrdohlavou a chybující ženu, která rozhodně nebyla figurkou na šachovnici nebo předmětem manipulací svého okolí. Už její první rozhodnutí bojovat o své korunní země proti vojensky i hospodářsky silnějšímu protivníkovi a jeho spojencům bylo rozhodnutím, které jí vtisklo tvář. Ony mnohokrát citované reformy byly uváděny do praxe a tvořeny z jejího popudu na základě spolehlivého a velmi dobrého výběru poradců, kteří také měli dostatek vůle k jejich tvoření a prosazování. Musíme si uvědomit, že musela mít energii aktivně proměnit pozdně barokní svět svého otce Karla VI., se vším, co k tomu patřilo, do světa, který by vydržel a přijal výzvy tehdejší rychle se měnící společnosti a ekonomiky Evropy, a to za podmínek, kdy jí okolí nechápalo a významná část společnosti i odmítala. To by nikdy nedokázala žena bez jasné představy o světě, bez vnitřní síly, a ještě navíc ve světě, kde bylo rozhodování stále ještě doménou mužů, byť zrovna v té době se objevily na východní straně kontinentu taktéž energické ruské panovnice z romanovské dynastie Alžběta Petrovna a známější Kateřina II.
Proto si pomník zasloužil mít své jasné symbolické významy a poslání, ale zejména mít tvář, byť třeba jen v rovině metaforické.
