Pandemie koronaviru, epidemie. Uzavřená města. Jak čelily italské obce výzvě 14. století, moru? Buďme optimističtí prosím, lidé to zvládli i tehdy a vše samozřejmě zvládneme i dnes.
Roky 1347/1348 byly nazývány dobou Velkého umírání. Dýmějový a plicní mor změnily Evropu navždy, změnily mentalitu, nazírání na sebe i svět, proměnily umění. Dnes přichází koronavirus, ale lidé v roce 1348 (a pozdějších letech) čelili s minimem prostředků a znalostí něčemu daleko horšímu, jak se s tím vyrovnala tehdejší městská správa vyspělých italských komun? Je dosti dobře zdokumentován příklad Pistoie. Pistoia v toskánském kraji bylo tehdy svobodné město, suverénní území blízko Florencie. Městský stát kupců a řemeslníků.
Rada města přijala první kontrolní opatření na jaře roku 1348, kdy započalo velké umírání v okolních městech a začaly přicházet první zprávy o děsivých událostech toho roku. V Pistoii se nám dochovala tzv. Ordinamenta sanitatis, která byla zaznamenána notářem Simonem Bonaccursim. Ucelený celek sanitárních předpisů z roku 1348. Je to vzácný historický doklad té doby a situace ve městě v tom temném létě Černé smrti.
Rada města vypozorovala, že se nákaza šíří lidským kontaktem s nemocnými a také věcmi, které měli nemocní u sebe či na sobě. Snažila se tedy omezit pohyb do města a získat kontrolu nad pohybem a místem nemocných a nakládání s ostatky. Byly přijaty zákazy vstupu, povinnosti nahlašovat podezřelé z nákazy (kdo vypadal „choře“), byly vyháněné osoby mimo usídlené sociální skupiny (tuláci a žebráci, byla zakázána pouliční prostituce a vystoupení kejklířů). Byl zaveden přísný zákaz cestování do zamořených oblastí Luccy a Pisy, byl zaveden zákaz přijímat hosty z infikovaných oblastí. Byly posílený hlídky ozbrojenců, které strážily hradby a brány, aby se nikdo nepovolaný nevkradl do města. Byl vydán přísný zákaz dovozu i vývozu látky a sukna a ložního prádla. Nedodržení pravidel bylo trestáno pokutami.
Bylo nařízeno, že hroby musejí být hluboké nejméně dva a půl lokte, mrtvoly se nesměly vozit do města a musely být přepravovány v pečlivě uzavřených rakvích. Smuteční hosté pohřbů se nesměli dotýkat mrtvého, ani pozůstalých ani vkročit do domu smutku.
Taktéž je zajímavé, že se rada města snažila jednoduchými způsoby bránit panice, a to zákazem zvonění kostelů při pohřbech („aby v nemocných zvuk zvonu neprobudil strach“), mohly zvonit jen farní kostely a kostely žebravých řádů, ale jen jednou a decentně. Platil také zákaz nošení smutečního šatu (s výjimkou vdov po krátkou dobu). Opět zde byly pokuty pro věžníky a pozůstalé.
Ohledně potravin – řezníci museli připravovat maso pečlivě a v domě řezníků nesmělo být nic hnijícího či zkaženého. Na vše dohlížel cech řezníků. Nesměly se dovážet žádné nahnívající či zkažené potraviny.
Veškeré pokuty byly ukládány nejen provinilcům, ale i příslušným úřadům. Dědictví bylo zajištěno až do zaplacení pokuty.
Je důležité vědět, že městská rada dbala na dodržování zákonnosti, zde bylo vidět živé dědictví antického Říma a víra v účinek práva v dobách chaosu. Bohužel nemoc začala díky úmrtím radních způsobovat nemožnost hlasování dle ustálených pravidel, a tak 8.8. a 27.6. bylo usnesením Rady města sníženo kvorum nutné pro hlasování a počet radních ve velké radě a výborech, aby bylo možné hlasovat. Mnohdy i o polovinu, ale stále bylo konáno na základě usnesení a zmíněných sanitárních regulí.
Městu se nakonec staly osudnými výjimky, které bylo možné udělit Městskou radou pro určité osoby – služebně cestovat na území infikovaných oblastí a vracet se z nich, přes tyto osoby patrně nakonec nákaza pronikla do města a započala své smrtelné dílo, kdy se obyvatelstvo města snížilo o desítky procent. Úspěch by snad měla naprostá izolace města s rizikem hladomoru a hospodářského zhroucení a drastické omezení práv měšťanů, ale i tak si kapénková infekce mohla najít svoji cestu. Samozřejmě zde byla naprostá neznalost o příčinách moru.
Boj s morem roku 1348 bez jakýchkoliv předchozích zkušeností byl vlastně obdivuhodný. Městské rady a množství dalších osob zápasily s následky nemoci velmi obětavě a s pomocí zdravého rozumu (spíše než rad bezradných lékařů) a pozorováním byly schopny zavádět opatření, která někdy používáme dodnes – karanténa byla poprvé užita v Dubrovníku (Raguse) v roce 1377. Bez znalostí příčin a účinných léčiv byl boj velmi těžký, snad i nemožný.
O to více však v dnešní době není místo pro neadekvátní reakce. V porovnání s radami městských států 14. století máme k dispozici pro tehdejší lidi neuvěřitelné množství obranných prostředků vůči epidemiím, které by nám tehdejší městské rady mohly jen závidět a jistě zvládneme i tuto dnešní situaci.
Zdroj: Černá smrt v Evropě, Klaus Bergdolt, Vyšehrad, 2002
