Erbovní a šlechtické peripetie a omyly markýze Albrechta Kubinzky z Hohenkubina

O ambicích a peripetiích Albrechta Kubinzky von Hohenkubin. Mimořádný případ snahy o společenský vzestup a větší společenský lesk za časů starého mocnářství, který ukončil až zánik monarchie. 

Původ rodu Kubinzkych není dosud zcela objasněn. Jisté je, že šlo o židovskou rodinu, která možná  pocházela z dnes slovenské Oravy a do Čech přišla počátkem 19. století. Podle jiných zpráv měli být Kubinští v Českém království usazeni již v polovině 18. století. Tak či onak, ale na počátku rodové slávy stál Josef Kubinzky (1775-1836), židovský obchodník a majitel realit v Praze. Jeho vzestup započal po vydání tolerančního patentu Josefa II., který zrušil většinu středověkých omezení a umožnil židovským podnikatelům konečně zhodnotit své schopnosti. Kubinzky se obratně zaměřil na textilním průmyslu, jenž za napoleonských válek zaznamenal velký rozmach. Založil továrnu na Smíchově a koupil řadu nemovitostí v Praze. Potomek Josefa Friedrich Kubinzky byl také významnou osobností, a proto se mu dostalo řady ocenění. Stal se rytířem řádu Františka Josefa, císařským radou a jeho vrcholným společenským úspěchem byl zisk řádu Železné koruny III. třídy, který získal nejvyšším rozhodnutím z 28. dubna 1884. Protože statuta tohoto řádu umožňovaly získání šlechtického stavu, Kubinzky privilegia využil. Připlatil si také za zvlášť honosné provedení listiny, za kterou zaplatil 500 zlatých, což tehdy představovalo roční plat poručíka c. k. armády. Diplomem ze 17. června 1884 získal titul rytíř (Rittter von) a erb, který odkazoval na jeho profesi: Ve stříbrném štítě modrá špice provázená v každém horním poli modrou včelou. Ve špici stojí na ozubeném kole vycházejícím z paty štítu gryf s červeným jazykem držící v předních spárech vřeteno s navinutou nití, který je provázen třemi hvězdami (1:2) - vše stříbrné.

Ovšem až později rytíř Albrecht (1885-1972) byl nejpozoruhodnější osobností celého rodu. Vystudoval historii a pomocné vědy historické na univerzitě ve Vídni a specializoval se na numismatiku, heraldiku a genealogii. Jako jediný z Kubinzkých se rozhodl rozejít s rodinnou tradicí a odlišit se od ostatních jak erbem, tak predikátem.

Albrecht rytíř Kubinzky se podobně jako řada jiných osob (mj. velmi často židovských konvertitů) od mládí angažoval ve prospěch katolické církve. Pomáhal mu v tom také jeho nemalý majetek, díky kterému mohl většími peněžními částkami přispívat na humanitární účely. Angažoval se zejména ve prospěch řádu Německých rytířů a za roční poplatek získal právo nosit nákrční Mariánský kříž řádu Německých rytířů. Jeho aktivity v této oblasti byly značné a skutečně zcela mimořádné, protože mu někdy okolo roku 1910 papež Pius X. za blíže nespecifikované zásluhy udělil titul tajného komoří di spada e cappa. Krátce poté Albrecht rytíř Kubinzky požádal ministerstvo o udělení predikátu, což nebylo nijak neobvyklé, a o zásadní změnu erbu, což naopak neobvyklé bylo. Na základě povolení c. k. ministerstva vnitra a zaplacení příslušné taxy ve výši 315 korun se mohl od 2. dubna 1912 psát jako rytíř Kubinzky z Hohenkubina (Ritter Kubinzky von Hohenkubin). Při změně erbu ale ministerstvo tak vstřícné nebylo. Albrecht svou žádost odůvodňoval tím, že jeho zemřelý děd si nechal udělit průmyslnický erb a on by si přál mít jiný znak, zemědělský, kterým by se odlišil od dalších větví rodiny. Jím požadovaný znak měl následující podobu: V modrém poli stojí na zelené půdě červený vůl se stříbrným pásem kolem těla. Na štítě stojí korunovaná turnajská přílby s červeno-stříbrnými a modro-stříbrnými přikrývadly. Klenotem jsou dvě otevřená černá křídla, mezi kterými vyniká stříbrný kůň se zlatým obojkem s kroužkem. Zřejmě se tímto způsobem pokoušel dokázat neexistující příbuzenské vazby ke velmi starému (a navíc křesťanskému) uherskému rodu Kubinszkých, který stejně jako jeho rodina měla mít kořeny na slovenské (tehdy uherské) Oravě. To je také s největší pravděpodobností také důvod žádosti o udělení predikátu Hohenkubin, který je německým překladem či zkomoleninou maďarského přídomku de Felső-Kubin, který dle mylné představy Albrechta oravská rodina Kubinszkých užívala. Zde se však papežský komoří dopustil omylu, protože erb s volem patřil rodině Kubinszkych (bez predikátu), která navíc nebyla z Oravy a byla patrně původu polského. Pravděpodobně také proto byla Albrechtova žádost zamítnuta.

Zde je na místě osvětlit, na jaké šlechtické rody v Uhersku se rytíř Albrecht odvolával, přičemž je zcela mylně identifikoval a míchal (ovšem podobně jako část tehdejší literatury). Uherské šlechtické právo bylo totiž částečně jiné než rakouské (potažmo české) a při studii tamějších rodů je zcela nezbytné pracovat s prameny a literaturou uherské provenience (dnes maďarské a slovenské a jiných zemí kdysi částí Uherska jako Chorvatsko či Rumunsko atp).

V Uhersku žili šlechtické rody 1. Kubinyi de Felső Kubin, Nagy Olasz et Deménfalva a 2. Kubinszky (bez predikátu). Rod z Dolního Kubína vůbec neexistoval, či přesněji nějaká větev rodu Kubinyi, která by sídlila v Dolním Kubíně. Albrecht patrně z neznalosti tyto dva rody smíchal a použil příjmení jednoho rodu Kubinszky a přidal predikát úplně jiného rodu - de Felső Kubin (Hohenkubin). Dlužno říci, že se ve své době mýlili i autoři moravského Siebmacheru, kteří obě rodiny zaměnili a ještě k tomu vytvořili nikdy neexistující predikát Alsó-Kubin.[1] Uherský Siebmacher uváděl Kubinszké správně bez predikátu.[2] Správný byl uherský Siebmacher, ale Albrecht patrně používal dostupnější moravský Siebmacher, který byl bohužel s chybami.

Kubinyi de Felső Kubin, Nagy Olasz et Deménfalva: starobylý rod pochází z Liptovské župy. Nejstarší známí členové rodů Ete a Juraj koupili osadu Revúca v roce 1288. Odtud se po roce 1325 na základě výměny liptovského majetku přestěhovali na Oravu synové Ete Peter, Mikuláš, Filip a synové Filipa, zakladatele rodu Messkó. Výměnu potvrdil král Ludvík I. v roce 1355 a později jim vydal i dar na vysnokubínský majetek. V roce 1358 rozdělil oravský kastelán Rudolf Kraczer část Malatinského území pro Jána a Šalamouna Gramotného. První armální listinu vydal v Praze 9.7.1497 král Vladislav Jagellonský Ladislavu Kubíni, zástupci královského pokladníka. V bitvě u Moháče v roce 1526 padli Šalamoun a Marek a  jejich bratr Leonard, při obraně hradu Gede. Druhou armální listinu vydal Rudolf II. 14.7.1578 ve Vídni pro Kryštofa Kubíního a jeho syny Ladislava, Andreje, Jana a Daniela. Rod se hodně rozvětvil.  V 17. století byli členové rodu trvale v župách Gemer, Abov, Hont, Tekov, Nitra, Užská a Zemplínská. Erbem je podle první armální listiny stříbrný kamzík ležící v modrém štítě na zeleném pažitu tvořeném skálou, kamzík je se zlatou zbrojí a zlatou hvězdou mezi rohy. Za ním vlevo na skalním útesu roste zelený smrk. Klenotem je kamzík. Přikryvadla jsou zlato-červeno-modro-zelené na obou stranách.

Kubinszky: podle erbu má rod cizí neuherský původ. Erbovní postavou je opásaný býk – ciołek, tradiční postava polské heraldiky, jako u slezského rodu Mixskal. Adresáty armální listiny Ferdinanda III., vydané na Bratislavském hradě dne 26.10.1646, byli šlechtici Andrej a jeho manželka Katarína Zlatovszky, děti Andrej, Ján Jakub a Katarína a Antonův bratr Mikuláš.  Byla vyhotovena v roce 1647 v Trenčínské župě. V 18. století rodina působila také v Nitranské a Bratislavské župě. Matěj žil v Hlohovci (1725). Členové rodu měli v 18. století ve Svätém Juru dům a vinice. Erb rodiny je červený býk s přepásaným břichem v modrém štítě na zeleném pažitu. Klenot je mezi otevřenými křídly v koruně vzpínající se Pegas se zlatým límcem. Přikryvadla jsou z obou stran stříbřitě červené.[3]

Pouhé dva měsíce po získání predikátu Hohenkubin, 1. června 1912, papež Pius X. Albrechtovi udělil dědičný titul papežského markýze. O uznání titulu v Rakousku ovšem v tuto chvíli nepožádal. Od listopadu 1913 totiž trvale žil ve Švýcarsku, kde po roce pobytu získal občanství. Švýcarsko bylo ve věci užívání šlechtických titulů značně liberální a Albrecht zde mohl svého markýzského titulu svobodně používat. V prosinci 1913 získal Albrecht za zásluhy o španělský Červený kříž španělský Vojenský záslužný řád II. třídy. Nejpozději v této době navázal úzké vztahy s představiteli této země a začal se zabývat myšlenkou na další emigraci. C. a k. ministerstvo války mu tento krok povolilo a v lednu 1916 Kubinzky získal španělské občanství. V květnu 1917 mu pak král Alfons XIII. udělil povolení užívat dědičný titul markýze a to pod jménem Alberto Maria Juan de Kubinzky de Hohenkubin y Frölich, Marqués de Hohenkubin. Jeho erbem byl pochopitelně kráčející vůl, původní rodinný znak s gryfem z Albrechtova života zmizel. Krátce po získání španělského občanství se Albrecht Kubinzky pokusil prosadit zanesení titulu markýze do svých osobních dokumentů v Rakousko-Uherské monarchii. Jeho žádost ale c. k. ministerstvo vnitra nedoporučilo a císař ji zamítl. Rytíř Kubinzky z Hohenkubinu ovšem v Rakousku titulu markýze nadále používal, a to bez povolení. Protože neoprávněné užívání titulu bylo v monarchii trestným činem, byl na podzim 1918 předvolán na vyslýchán na policii. Než ale stačil být celý případ dořešen, starobylá habsburská říše přestala existovat a tragicky zanikla.

Je však zajímavé, že i přes zánik monarchie státní úřady fungovaly i nadále, výnosem Státního úřadu Německého Rakouska ze 14. prosince 1918 bylo Albrechtovi užívání titulu markýze v Rakousku definitivně zakázáno.[4]

[1] von KADICH, Heinrich – BLAŽEK, Conrad: J. Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch in einer neuen,vollständig geordneten und reich vermehrten Au?lage mit heraldischen und historisch-genealogischen Erläuterun-gen IV. Band, 10. Abtheilung: Der mährische Adel  Nürnberg 1899, s. 269, tab. 191

[2] CSERGHEÖ, Géza – von NAGY, Iván: J. Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch in einer neuen, vollstän-dig geordneten und reich vermehrten Au?lage mit heraldischen und historisch-genealogischen Erläuterungen .IV. Band, 15. Abtheilung:  Der Adel von Ungarn sammt den Nebenländer der St. Stephans-Krone Teil I–V. Nürnberg1885–1894, s. 346, tab. 261

[3] Nejpodrobněji in: PONGRACZ, Denis, Atlas osobných pečatí, 2019 Bratislava, Series Nobilium - Genealogicko heraldický lexikón

[4] Podrobněji ŽUPANIČ, Jan, Papežští šlechtici a středoevropské monarchie po roce 1848, 2018, In: Vařeka, Marek – Zářický, Aleš (eds.), Modernizace církve. Od zrušení jezuitského řádu do II. vatikánského koncilu, Ostrava : Ostravská univerzita, 2018 a Kubinzky, Kubinzky z Hohenkubina | Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii (novanobilitas.eu)