Donáti Maltézského řádu, od Bavorů ze Strakonic k řediteli panství Emiliánovi Miltnerovi

Na strakonickém hřbitově u sv. Václava je náhrobek donáta 1. třídy maltézského řádu. Kdo byli donáti. O Bavorech ze Strakonic a strakonické komendě johanitů i jejím konci. 

Strakonický hrad byl od roku 1243 sídlem tehdejšího Johanitského řádu, a to díky štědré podpoře rodu Bavorů ze Strakonic. Bolemila, choť pravděpodobného účastníka III. křížové výpravy Bavora, učinila pro johanity nadání několika vesnic (1225) a její syn Bavor I. ze Strakonic vystavěl strakonický hrad, kde roku 1243 daroval johanitům špitál a kostel s věnem a desítky obcí v okolí. Johanité tak dostávají polovinu hradu, když ve druhé sídlí rod Bavorů. Strakonice se tak stávají prvním řádovým hradem na sever od Alp se širokou majetkovou základnou na jihu Čech, vzniká zde komenda sv. Jana Křtitele. Strakonická komenda se na staletí, vedle té pražské, stala patrně nejvýznamnější majetkovou a duchovní základnou v království, kde za husitských válek sídlili i převoři. Konec jejich zdejšího působení znamenal rok 1948, kdy dochází k násilnému ukončení činnosti řádu i konfiskaci majetků. Zde je třeba vzpomenout Fra Antonína Voráčka, O.Melit. Ten byl jako strakonický děkan zvolen převorem a tajně infulován (byla mu předána mitra a berla) ve Velkopřevorském paláci v Praze 1.5.1950.[1] Právně byla přítomnost řádu ve Strakonicích ukončena roku 2013.[2]

Činnost řádu tak úzce souvisela se štědrostí darů a nadací významných i méně významných osob, díky kterým mohl řád získávat majetkovou základnu pro svojí špitální a později charitativní činnost.

Kromě Strakonického hradu a blízkého poutního Podsrpu najdeme ve Strakonicích nejvíce památek na řádové rytíře na hřbitově u sv. Václava. Správu kostela i hřbitova vykonával strakonický velkopřevorský velkostatek. Nalezneme zde barokní hrobku řádu z 18. století s iluzivním obrazem Vzkříšení a je místem posledního odpočinku řádových duchovních.

A na hřbitově je i zajímavý pomník osobnosti úzce související s činností řádu. Byl jím ředitel panství maltézského řádu a patronátní komisař Emilián Miltner (1857-1921). Emilián byl synem Leopolda Miltnera , správce velkostatku v Měcholupech 1 a Marie Koenigbauerové z Prahy. Za manželku měl Vilemínu Dolanskou, dceru sládka v Sušici (Strakonice 18 1886-1891 (ceskearchivy.cz) Jednalo se zároveň o donáta I. třídy řádu. Emilián Miltner byl dlouholetým ředitelem velkostatku, členem Musejní společnosti v Strakonicích, kde byli vzdělaní lidé, kteří se podíleli na mnoha společenských aktivitách ve městě. Zároveň působil jako radní města Nové Strakonice, kde byl roku 1915 zvolen starostou (do roku 1919).[3][4]

Emilián měl syna Emiliána Leopolda Jana, který padl ve Velké válce. Ve výkazu ztrát 15.11.1914 uveden jednoroční dobrovolník Emilián Miltner ze Strakonic, pěší pluk č. 11 Písek, 12. setnina; padl.

Maltézský řád byl a je rozdělený na 3 stavy (třídy) svých členů. Nejvyšší postavení mají profesní rytíři 1. třídy, kteří skládají řeholní sliby a do roku 1989 museli mít šlechtické rodokmeny v otcovské i mateřské liniích, což dnes již neplatí, stejně tak nemusí být šlechtici ani členové 2. a 3. třídy - to je již dávno minulostí (stejně tak i velmistr od roku 2022 nemusí být šlechtic). Z nich jsou voleni nejvyšší představitelé řádu jako je kupříkladu český velkopřevor. Dnes je jím francouzský rytíř Fra Pierre de Bizemont.  Devoční donáti jsou součástí 3. třídy a dále se dělí na donáty 1. až 3. třídy. Devoční donáti získávají možnost získat toto důstojenství prostřednictvím donací řádu v různé výši a nemusí se jednat jen o dary peněžité - devočním donátem se může stát i osoba, která pomáhá v charitativních projektech svou osobní prací. Za monarchie to však byla prakticky jediná možnost (či jedna z mála), jak se stát členem řádu (kromě duchovních) bez šlechtického titulu. Emilián Miltner tak byl nejen schopným a věrným úředníkem ve službách velkopřevorství, ale i štědrým dárcem a podporovatelem řádových aktivit. Stal se členem řádu jako vážený devoční donát 1. třídy.[5]

Dárcovská činnost ředitele Miltnera, byť daleko skromnější, jej tak spojovala skrze staletí s Bavory ze Strakonic. Všichni se podíleli na řádovém díle Maltézských rytířů ve službách milosrdenství a humanity.

[1] Roku 1954 byl zatčen a odsouzen soudem v Českých Budějovicích za vykonstruovanou  velezradu a vyzvědačství a neoznámení trestného činu na 8 let vězení. Byl na amnestii propuštěn roku 1960 a bylo mu dovoleno být výpomocným duchovním u sv. Prokopa na strakonickém hradě, ve městě u sv. Markéty a v poutním chrámu na Podsrpu. Zemřel roku 1978 a svou dobrotou a lidskostí si zasloužil všeobecnou oblíbenost u lidí. Pamětníci na něj dodnes vzpomínají a vstoupil do všeobecného povědomí ve Strakonicích.

[2] Řádový majetek (získaný roku 2008)  převeden na českobudějovické biskupství (spolu se všemi dalšími majetky v diecézi).

[3] SokA Strakonice, fond AM Nové Strakonice, zápisy ze schůzí inv. č. 3, kniha 2

[4] Simona KOTLÁROVÁ, Obecní kronika Strakonic 1916–1946, Strakonice 2005, s. 31.

[5] Více v SKLENÁŘ, Michal, URBAN,Tomáš, Odznaky a heraldika Maltézského řádu, Oftis, 2017