Čechům v americké občanské válce modrá slušela

V posledních týdnech se i v našich zemích rozproudila debata o vlajkách Konfederace a sochách na dalekém americkém Jihu. Čeští krajané měli tehdy v občanské válce jasno. Modrá byla blízká jejich srdci.

Domnívám se, že u nás je skoro neznámá účast českých emigrantů - krajanů v americké občanské válce. Drtivá většina z nich navlékla uniformu Unie, a to převážně dobrovolně, protože jim byli blízké hodnoty severu.

V článku jsou použity fotografie s laskavým svolením České asociace americké občanské války (CACWA - Czech American Civil War Association) a pana prezidenta CACWA Pavla Svobody www.cacwa.cz 

Češi odcházeli do USA již v 19. století, kde hledali lepší živobytí, někdy měli i toulavé boty, někdy i z důvodů politických,  ale snad všichni se setkali v daleké zemi za oceánem s jinými výzvami a jinou společností než znali v rakouském císařství 1. poloviny 19. století. Zanechali za sebou přísně oddělenou stavovskou společnost, ještě stále se rodící občanská práva a svobody, která byla postupně oktrojována a nalezli tavící kotel tehdejší americké společnosti, který byl zcela jiný. Většina přišla na sever, menšina na agrární jih. Pro Čechy, či Čechoslovany jak se často nazývali, bylo tamní hospodářství založené na otrocké práci a společenský systém jihu, velmi cizí a rozhodně nevzbuzovalo sympatie. Vždyť v císařství bylo dávno zrušeno nevolnictví, robota, nakonec i poddanství a vlastnění člověka člověkem byla věc již neznámá.

Podle oficiálních statistických údajů se těsně před vypuknutím války Severu proti Jihu a ještě i v jejím průběhu v letech 1850 až 1868 vystěhovalo z tehdejšího Rakouska-Uherska celkem 57 726 osob, z toho 43 645 pocházelo z českých zemí.

Po vypuknutí krvavého konfliktu tak v Chicago vzniká Slovanská setnina, která byla vůbec první jednotkou českých dobrovolníků vyslanou na frontu. Prezident Lincoln také vydal souhlas k tomu, aby se Slovanská setnina z Chicaga přejmenovala na Lincoln Riflemen of Slavonic Origin, která byla do frontové linie nasazena 21. 4. 1861, brzy se však rozpadá. O tom, s jakým zápalem vstupovali Čechoameričané pod Lincolnův bojový prapor, jistě nejlépe svědčí vzpomínka Jana Toupelita. Tento voják jezdeckého pluku, jenž pocházel z jihočeského Tábora a do Ameriky připlul jako osmnáctiletý v roce 1854, o svém vstupu do vojska Unie vyprávěl:

 “Když vypukla občanská válka, byl jsem zaměstnán v Madisonu ve státě Illinois u farmáře jménem Black. Oba jeho synové již dříve byli k vojsku přistoupili. Jednoho večera pravím k svému zaměstnavateli: Dnes posledně spolu večeříme. On žádá vysvětlení, načež já mu sdělil, že chci bojovat pro svoji novou vlast. Black odpověděl: Nebudu vám zabraňovat, mám dva syny, které jsem již vlasti obětoval – jděte i vy, buďte udatným a vlast vám bude vděčna. Dříve ale musíme spolu učiniti pořádnost. Dobíral jsem tedy ještě 275 dolarů a když jsem odcházel, zavolal mne můj zaměstnavatel do stáje, řka: Vyberte si toho nejlepšího koně. Učinil jsem tak a odejel do Saint Louis, kde přihlásil jsem se k 2. pluku illinoiskému na 3 roky.”

Čechy tak najdeme roztroušené po mnoha různých jednotkách z řady států Unie. Nejpočetnější skupina (přinejmenším 36 mužů) bojovala v řadách 26. wisconsinského dobrovolnického pluku pěchoty, další pak najdeme například v 22. iowském, 4. missourském a jiných regimentech. O jejich válečné zkušenosti máme hodně dokladů především z krajanských novin, jež v USA vycházely už od roku 1860, a do kterých čeští vojáci posílali dopisy o sobě a svých spolubojovnících.

Češi se také zasloužili o konečné vítězství Unie v strašlivé gettysburské bitvě. Jeden z nich, domažlický rodák Josef Paidr z 26. wisconsinského pluku, vylíčil poslední den této bitvy takto:  “Dne 3. července bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V ten den od naší setniny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, avšak jejich jména si nepamatuji.” 

Ale stalo se, že i když se jednalo o vítěznou bitvu, přesto do zajetí padli také vojáci Unie a to i ti, kteří byli českého původu. Jedním z nich byl Josef Rozsíval. Jiný Čechoameričan se vyznamenal jako praporečník. Byl těžce raněn a zůstal ležet na bojišti. Když viděl, že kolem něho postupují Jižané, dokázal s vynaložením všech sil ještě strhnout prapor ze žerdě a schovat jej pod kabátem. Po bitvě, když ho odnesli do polního lazaretu, měl jedinou starost, aby se prapor pluku dostal zpět do rukou jeho velitele.

Dopisy popisují mnoho a mnoho o účasti Čechů v této zlé válce. Prošli snad všemi bitvami, a účastnili se i dobytí města Savannah, poslední významné bašty jižanů. Češi byli na svojí účast ve válce hrdí a byli oceňováni svými veliteli. Nechme promluvit vojáka Unie Jana Klímu:
 

“Naší setnině velel z počátku John San Francisco, který však v Cedar Creek byl raněn a musel být ze služby propuštěn. On byl k nám Čechům velice laskavý a říkal, že jest na nás hrdý. S velikou oblibou naslouchal, když jsme v táboře české písně pěli, zejména ´Hej Slované´ a ´Kde domov můj?´ San Francisco často říkával: ´Moji čeští hoši (Bohemian Boys) jsou ti nejlepší vojíni. Jsou statní, zdraví a spořádaní.´ Když dne 22. a 23. září roku 1866 měl náš pluk sjezd, jakmile bodrý San Francisco vystoupil na nádraží z vlaku, první jeho otázka byla po českých vojínech.”

A co Jih? I tam byli Češi, ale dostali se do nezáviděníhodné situace, žili uprostřed jižanské společnosti, která zcela propadla válečné propagandě jižanských politiků. Pokud bojovali, tak neochotně a z donucení.  Nechme opět promluvit našeho krajana. Vypráví o tom Jan Kroulík, jenž s rodiči přijel do Texasu v roce 1855. Usadili se s rodinou Skřivánků z moravských Želechovic a ještě s dalšími krajany na farmě v okrese Washington:

”My, Čechoslované, zde usazení, cítili jsme se stranou severní a nevěřili jsme, že budeme k službě vojenské nuceni,” uvádí Jan Kroulík.  “Jednoho dne však zaslechl jsem, že Jihané chytají schopné muže a násilím je donucují k službě a záhy na to spatřil jsem tlupu jezdců cválati k mému stavení. Schoval jsem se v lese sedm dní, neb jsem nechtěl zvednouti zbraně proti Unii, ale když oni stále přicházeli a moji matku ustavičně znepokojovali, odhodlal jsem se posléze přistoupiti k vojsku a vřaděn jsem byl do pluku Texas Wolt´s Legion, k setnině D. Při setnině této bylo patnáct Čechů, při celém pluku dvacet tři. Vydali jsme se na dlouhý a strastiplný pochod. První večer jsme ulehli, ale nespali,  neboť čtyři naši krajané pomýšleli na útěk a čekali na příležitou chvíli. Byli to bratři Lešikarové, Karel a Vincenc, (synové známého vlastence J. K. Lešikara) a dva bratři Votypkové. Podařilo se jim v noci prchnouti a ač tlupa jezdců byla za nimi vyslána, čeští uprchlíci jako když zmizí z povrchu země, nebyli k nalezení.” Samozřejmě i krajané v armádě Konfederace zaslouží úctu. Život si často nevybírá dle našich přání a tužeb.

Tolik pouze krátce k nesmírně zajímavé epizodě našich dějin. V české odborné literatuře není mnoho prací o této tématice (na konci předkládám zdroje, odkud jsem čerpal), ale stojí za přečtení, zvláště pak dopisy krajanů o strašlivých událostech těch let, podrobnosti o bitvách a smrti, těžkých pochodech.

Srdce našich krajanů tehdy tlouklo pro Unii a modrokabátníky se stávali někdy až s dojemným nadšením. Nezapomínejme na ně.

BROŽ, Ivan. Hvězdy proti hvězdám : Americká občanská válka 1861-1865. [s.l.] : Epocha, 2009

Dolínek, Vladimír , Účast Čechů v americké občanské válce. Dolínek, Vladimír. Historie a vojenství. Časopis Historického ústavu Československé armády. 40, č. 4, (1991,) s. 3-17

Množství dostupné literatury je uvedeno na www.cacwa.cz