Babička Boženy Němcové jako česká bajka

Četba pěkná, zajímavá, ale vybájená a z většiny žel odešlá do minulosti. Povídka by měla být hodnocena realističtěji, školní výklad je snad už 30 let zcela strnulý a bez konce opakuje národovecké výklady 19. století.

Tento můj blog nikterak nechce snižovat význam tvorby spisovatelky, která je v pravdě monumentem našeho národního obrození a její život byl plný strastí, ale i radostí a obrazem doby. Ostatně stojím v tichém smutku u úmrtního lože jejího synka zesnulého v době psaní povídky.
Už nyní však zasluhuje přehodnocení zejména vztah spisovatelky s manželem, oním despotou Jozefem Němcem, komisařem finanční stráže, který měl neustále trýznit mladou buditelku svou přízemností. Nicméně který manžel v 19. století by toleroval dlouhé výjezdy své manželky sbírat folklorní projevy i na Moravu či dnešní Slovensko, její skutečně dost mnohé krátkodobé milostné vztahy, a v podstatě její literární činnost mu vysloužila v roce 1848 i obvinění ze spiknutí proti státu. Takže ona chudoba rodiny souvisela i s tím, že úřady všemožně šikanovaly jejího manžela, který zůstal prakticky bez kariery v důsledku obrozenecké činnosti manželky a prožil život neustále odsouvaného a přesouvaného malého úředníka. Takže pouze pasivní obětí svého manželství paní Němcová jistě nebyla, ale i strůjcem mnoha konfliktů a strastí.
Samotná Babička je formálně krásné dílo, ale dnes má dle mého názoru spíše význam dokumentární, je plné záznamů zvyků na venkově a obrazu života české vesnice 19. století. Nicméně v tom všem folkloru mnohdy zapomínáme, že babička a ostatní v zámku a podzámčí nejsou živoucí postavy, jsou to zcela zjevně figury a figurky sestavená z vlastností, které spisovatelka šablonovitě přičetla tomu či onomu typu obyvatele venkova. Samotná babička je pouze konvolut těch jako by nejlepších vlastností národního českého vesničana poloviny 19. století. Ovšem pouze z pohledu spisovatelky. Je to spíše svět jaký by spisovatelka chtěla mít. Přitom se u čtenářů vytváří dojem, že takový svět skutečně byl. Nebyl. Je to jen iluze, které čtenáři odchovaní povinnou četbou mnohdy dodnes věří. Dále ve svém důsledku je to oslava onoho pasivního češství pod dobrou vídeňskou vládou, kdy paní Němcová petrifikuje idylické vztahy na venkově, jako by nebyla všudypřítomná krize tehdejší společnosti. Jako červená niť se tam táhne známý obraz – hodná a dobrá kněžna z cizího rodu s v jádru dobrými českými poddanými. Souznění poddaných a vrchnosti z Vídně. Povšimněme si, že babička v dětství hovořila s Jozefem II (český praobraz dobrého císaře mezi špatnými rádci) a kněžnu také vedla k moudrosti dobrou radou. Balzám na duši pro rakouské úřady.
Osobně se domnívám, že nejzajímavější tvorbou Boženy Němcové jsou její vlastní dopisy, výbor vyšel pod názvem Lamentace, edicí Prof. Jaroslava Janáčkové, která trefně, jako velká znalkyně literatury té doby, říká, že literatura 19. století je nám antropologicky blízká. Babička je však již román odešlý do minulosti udržovaný povinnou četbou z dob první republiky a socialismu, podobně jako plejáda jiných autorů té doby. Tím samozřejmě ji nechci vylučovat z povinné četby, ale prostým projitím rozborů díla Němcové pro školní účely lze vidět, že snad už 30 let je výklad zcela ustrnulý.
Nu a co na závěr? Myslím, že je v nás mnoho samoty a úzkosti z okolního světa a potřebujeme aspoň fikci obrazů starých dobrých časů v idylickém údolí, Babička vše dává plnou měrou a za to patří autorce dík a uznání, ale zasluhuje realističtější náhled.