Kam s romskými dětmi?

Jak se ministerstvo školství se rozhodlo jít opačným směrem, než mu radí Národní ekonomická rada vlády (NERV), Liga lidských práv, právníci a vládní organizace pro sociální začleňování. A jak si vlastně samo podkopává svá dřívější rozhodnutí.

Česká republika je dlouhodobě kritizována za segregaci žáků, především selekci romských dětí. To potvrdil v roce 2007 štrasburský soud. Dříve zvláštní školy dostaly pojmenování nové a staly se z nich školy speciální a praktické. Jejich praxe se ovšem nezměnila.

A to i díky tomu, že v §10 vyhlášky č. 73/2005 Sb. o vzdělání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných zákon stanovuje:

„K doplnění počtu žáků ve třídě, oddělení a studijní skupině stanoveného v odstavce 1 mohou být na základě žáka nebo zákonného zástupce žáka zařazeni i žáci bez zdravotního postižení. Jejich počet nepřesáhne 25% nejvyššího počtu žáků ve třídě, oddělení nebo studijní skupině podle odstavce 1.“

Tím se do speciálních a praktických škol dostávají žáci, kteří tam nepatří. Novela zákona byla už připravena, ministerstvo ji v čele s Dobešem stáhla k údajnému přepracování.

Zatímco NERV radí, aby byly speciální a praktické školy zrušeny, čímž se ušetří, zejména na vyplacených sociálních dávkách, ministr Dobeš to odmítá. V tiskové zprávě ministerstva uvedl: „Nic takového se nestane. Jsem hrdý na to, že tu máme tradici, která je ojedinělá v Evropě.“ A právě tato ojedinělost je dlouhodobě kritizována mezinárodními organizacemi i samotnou Evropskou unií.

Přitom ministerstvo schválilo v roce 2010 tzv. Národní akční plán inkluzivního vzdělání (NAPIV) 2011, jehož cílem je zvýšit otevřenost českého školství a podporovat integritu, nikoliv selekci. V NAPIVu se zřetelně píše, že současná situace dospěla do stavu, kdy „nedostatečná míra systémové podpory škol a nedostatečné naplňování potřeb cílové skupiny apod. způsobuje, že neúměrně významná část žáků z uvedené cílové skupiny (sociálně znevýhodnění, pozn. autora) je vzdělána v systému škol meritorně určením žákům s lehkou mentální retardací.“

Byť je plán stále v přípravné fázi, návrhy a analýzy jsou z velké části vypracovány a čekají pouze na schválení. Podobně ministerstvo přijalo Strategii boje proti sociálnímu vyloučení 2011–2015. Podle zprávy se nežádoucím společenským jevům lze nejlépe vyhnout tím, že „jsou všechny děti vzdělány v tzv. hlavním vzdělávacím proudu, tedy všechny pohromadě za současné individuální podpory každého z nich podle jeho individuálních potřeb a k naplnění vzdělávacího potenciálu.“

K postoji ministerstva se přidala pouze Asociace speciálních pedagogů. Podle jejího předsedy Jiřího Pilaře „musí existovat školy pro děti, které nejsou schopné uspět v běžném vzdělání. Ať se to někomu líbí nebo ne, děti s lehkým mentálním postižením budou vždycky.“

Pilař je obviňován, že lobbuje za pracovní místa speciálních pedagogů, kterých by se zrušení praktických a speciálních škol dotklo. Pedagožka Katarína Krahulová z projektu Férová škola na to namítá:

„Speciální pedagogové se o ztrátu práce bát nemusí, neboť najdou uplatnění v běžných ZŠ nebo jako konzultanti či asistenci učitelů.“ Mimochodem Jiří Pilář byl tím, kdo přišel s návrhem změnit název zvláštních a pomocných škol na speciální a praktické, aby je podle svých slov zbavit špatné konotace – jak se ukazuje, bez výsledku.

Ministerstvo se tak opět dostává do situace, kdy teoreticky hlásá určitá opatření, ovšem v rovině praktické dělá kroky zcela opačné. Inkluzivita vzdělání tak i po letech zůstává jen na papíře. Proč? Ministra Dobeše se můžete zeptat pomocí webu NapisteJim.cz.

Klára Zelenková, KohoVolit.eu

Dále čtěte

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 6.

Urbanův dáreček pro developery

Kdo (ne)poslouchá české ministerstvo pravdy? Díl 2.