Jiří Voskovec v dopise Janu Werichovi 18.dubna 1963: „...já jen na smrt nenávidím studené statistikářské běsnění a tupý materialismus, který ovládá obě světové strany.“
BRANDT A MITTERRAND
Kdysi nás pozvala spřátelená německá malířka do Francie a pozvala nás také na večeři do zajímavé restaurace La Motte v horách nad Rayolem. Byla to půvabná rozlehlá stará stylová hospoda s vynikající jihofrancouzskou kuchyní; hlavní zajímavost spočívala v tom, že za jídla se platil dosti vysoký paušál, ale mohli jste z každého chodu sníst tolik, kolik jste dokázali a nápoje se platily zvlášť. Rezervovat se muselo několik dní předem.
Všechno v La Motte bylo úžasné a byli jsme nadšeni. Dojatě jsem vzpomínal na dávné doby rané zralosti, kdy bychom s několika kamarády dokázali tu hospodu ne-li zruinovat, tedy alespoň pořádně vyžrat.
Ke konci večeře přišel majitel, jako vystřižený z francouzské detektivky, pomenší pán s knírečkem a panděrem, na hlavě šedého ježka, knírek, cigaretu v koutku úst, trochu opilý, ale mile a zeptal se, zda jsme všichni Němci. Prohlásil jsem, že jsem Čech a ten dobrý muž mě objal, volaje mon pauvre ami (pro angličtináře: můj ubohý příteli), pozval mě na koňak a sdělil mi, že moc, moc vždycky fandil nám pauvre ubohým Čechům a že do jeho hospody proto nikdy žádný komunista, jako Willy Brandt nebo Francois Mitterand, nesměl. Neumím moc – no, skoro, no vůbec neumím francouzsky a než jsem vykoktal větu o tom, že ti dva asi nebyli tak úplně komunisti, maitre se odebral za jinými hosty, myslím Belgičany.
Vzpomněl jsem si na kamaráda, jenž (ale je to opravdový demokrat, jelikož se mnou dodnes udržuje přátelské styky, ačkoliv si politicky skutečně moc nesedíme) šel ve své politické náklonnosti tak daleko, že mu Franz Josef Strauss připadal nejen sympatický, ale také velmi hezký. Jen nemohl pochopit, proč má strana toho půvabného muže v názvu odporné slovo socialistický. Uchlácholil jsem ho až vysvětlením, že tím dobří Bavoři jen takticky ustupují politické korektnosti. Je to blbost, ale ulevilo mu to.
PODIVNÁ OBČANSKÁ VÁLKA
Před čtyřmi léty krize ještě ani nevytvářela na obzoru krizové červánky, ba naopak, když se vrátil jiný kamarád z Ameriky, kde vynalezl zajímavý volební přístup (volit vždycky opozici, aby se, jak říkal, rozrušily ty vazby, které za ty čtyři roky vznikly) a užasl nad atmosférou, jakou zde našel. Na první Američanův pohled se nám totiž vedlo tehdy dobře, možná nejlépe, jak se nám kdy vedlo, ale atmosféra mezi lidmi a zejména četba novin v něm vyvolala obavu, jestli Češi pro změnu nechystají ve středu Evropy občanskou válku. Zdroj té nenávisti a zloby neuměl najít a zvláště ho nechápal, když viděl, jak země vzkvétá. Co blbnete, tázal se zmateně, jste snad v Evropský unii, v NATO, co vyvádíte?
Pokusil jsem se ho rovněž uchlácholit. Ne, střílet na sebe snad v Česku nebudeme, studená občanská válka nám stačí. Právě proto, příteli, že se nám vede nejlépe, jak se nám kdy vedlo, panuje taková atmosféra a ani volby na tom mnoho nezměnily. Svým způsobem je teď totiž asi poslední příležitost se ještě pokusit zvrátit nějak kolo dějin. U nás se tomu říká vypořádat se s minulostí. Jenže nejde o tu před dvaceti lety, jde o tu minulost posledních dvaceti let.
Friedrich von Weizsäcker, německý filozof a mimochodem bratr prezidenta Richarda v.W., napsal, že „jestliže problémem (reálného) socialismu je lež, problémem kapitalismu je cynismus“. A není to jen cynismus podnikatelů, či politiků, je to i cynismus teoretiků zisku. Tomu jsme nerozuměli, ale myslím, že jsme se tomu už rozumět naučili. Úlohou toho, čemu se nepřesně říká „levice“, je tento cynismus regulovat pomocí demokratických mantinelů. Cynismus ziskovosti je krátkozraký – existují oblasti, jejichž ziskovost je nesmírně pomalá a dlouhodobá a na krátkodobých účtech neviditelná jako ruka trhu. Je to kultura, jazyk, vzdělanost... Někomu to vyložit nejde.
BOJOVAT MINULOU VÁLKU
Dědictví minulosti je především psychické. Je to směsice únavy, neuspokojení, frustrace, iluze, špatné paměti, mýtologie, to všechno způsobuje, že neumíme žít bez pořádného, krutého a odporného nepřítele. Měli jsme Němce-papežence, měli jsme Habsburky, měli jsme Němce, měli jsme Rusy… A bojovat s nimi minulou válku, to nám šlo vždycky od ruky.
Mnozí si slibovali během těch dvaceti let víc pro sebe a byli zklamáni, jiní si nepřipadají dost odměněni za to, co podle svého názoru vykonali, jiní neviděli dostatečné ponížení svých nepřátel, jiní závidí těm, co si stihli nakrást, jiní by si chtěli co nejrychleji nakrást také a nelíbí se jim, že už je to přece jen komplikovanější… Obávám se, že o tu příležitost jde nejvíc. S tím se bohužel veze mnoho slušných a milých lidí, kteří opravdu věří, že účastní důležitého zápasu proti návratu Klementa Gottwalda k moci.
Bojovat minulou válku je vždycky snazší, protože už všichni víme, jak dopadla, i ti, kdo prohráli, tak ti, co vyhráli. Skoro žádná válka, až snad na tu poslední punskou, kde z poražených nezůstal na živu nikdo a Kartágo bylo srovnáno se zemí, však nekončí ani pro vítěze stoprocentním ekonomickým, emocionálním i sociálním orgasmem. Vždycky zbude něco nedokončeného, protože žádný lidský čin není a nebude dokonalý. A proto zklamaní vždycky snadno najdou svého přeživšího nepřítele a mohou pokračovat v boji bez rizika. Nikdy se tolik nebojovalo proti Habsburkům, jako po jejich zmizení.
A tak se nám každou chvíli mnozí - dílem, jak psali V+W, z blbosti a dílem za cizí peníze (jedna z nejkrásnějších vět o politickém myšlení v této kotlině!) - snaží se namluvit, říkal jsem příteli, že se vede ten nejdůležitější boj o všechno. V takové situaci je možné nepřemýšlet a prostě stranit, jak to kdysi říkával akademik Richta: když nevím, tak straním. Ještě, že ty komunisty máme, jinak bychom si je museli vymyslet.
Ale žádný boj o všechno se nekoná. Jsme v Evropské Unii a v NATO. Jako Belgie, Irsko nebo Polsko. Prostě máme jedny volby, volby v zemi, která má méně obyvatel, než středně velké čínské město.
PROCHÁZKA V PŘÍSTAVU
Druhý den jsme potkali na procházce v přístavu majitele té francouzské restaurace, samozřejmě mě nepoznal. Nakupovali a maitre kvůli čemusi peskoval služku, ale jak jsem již předeslal, neumím francouzsky a tak nevím proč.
Dali jsme si v přístavu kafe a pastis a zasněně pozorovali pohupující se lodičky.
Když čtu o tom, kdo musí být definitivně poražen - kolikrát byl takto definitivně poražen ten nebo onen směr! - a podobně, vzpomínám vždycky na roztomilého majitele té restaurace. Ten muž věděl, že jeho druh „pravice“ se může na skutečné, opravdové komunisty vykašlat, protože ti nikdy nedosáhnou na jeho právo peskovat služku, obrazně řečeno – ale Mitterand a Brandt, kteří představují opravdovou „levici“, ho mohou i donutit jí zvýšit plat. A o to běží, neboť peníze jsou až na prvním místě. A to je taky jediné, o čem tak závažném rozhodujeme.
Tak máme po volbách, i když… ony budou zase nějaké jiné.
