Jan Grossmann kdysi řekl, že divadlo se nesmí vážně brát, ale musí se vážně dělat. To je velmi moudrá věta, zdánlivě jednoduchá, ale ne tak lehce pochopitelná a šmokové, kteří se ji pokoušeli vysvětlit, ji vždycky velmi zkreslili.
Jakže, nebrat divadlo vážně? Právě. Je to "jen" divadlo. Nic posvátného. Ale dělá-li se vážně, to jest stoprocentně a promyšleně, baví všechny a vážnosti se domůže samo. Politika má prvky divadla a proto si mnoho špatných divadelníků myslí, že jí mohou rozumět a komentovat. Komentovat může každý a koneckonců, dobré politice by taky měl rozumět každý.
Jenže je tu ještě stranění, v případě šmoků zpravidla za peníze.
Jeden naříká, že obě menší koaliční strany chtějí rozdělit vládu na třetiny - každému stejný kus. To je nemožné, volá, neváží všichni ministři stejně. Váží, bohužel či bohudíky. Strana musí uvažovat stranicky, to jest stranit svému programu - a každý hlas navíc jí prostě dává víc síly tento program prosazovat.
Stejně jako v divadle se před zkouškami všichni od režiséra dozví, jakou má koncepci a když se jim nelíbí, nemusí v kusu hrát. Představení je ale kolektivním kouskem a ten, je-li dělán vážně, bude dobrý a bude vážně brán.
Vládní program je jedna věc a konkrétní hlasování ve vládě je zase trochu jiný bod. Strany si mají ohlídat svou pozici - a když jsem u pozice, myslím, že opozice má mít předsedu sněmovny a kontrolní výbory, protože to je jednoduše slušnější.
Howgh a příště budu psát zase fejetony. Je to zábavnější.
