Mezi autory fejetonů a sloupků v tiskovinách straší dvě období – jednak vánoce a Silvestr, jednak prázdniny. O obou se má, ba musí něco napsat a o obou nelze napsat nic zajímavého, protože za ty desítky let už nelze na nic nového přijít. Nicméně nechat je bez povšimnutí taky nejde, to by nešlo… O vánocích proto sloupkaři blbnou kolem kaprů a jejich pouštění do řeky, o prázdninách kolem přírody. Staré, dobré klišé…
Pouštění kaprů do řeky je veliké show, jež – bohužel, jako většina podobných protestů, od chránění koní před vražednými dostihy po boj s atomovou energií ve prospěch síry a uhlí – je krásně sledovatelné, fotografovatelné, účastníci jsou dojati jak vánoci, tak sami sebou, svou ušlechtilostí a statečností, ve skutečnosti je to však celé na nic, a když už, tak spíše ve prospěch pravého opaku.
Kapr, zakoupený ve městě z kádě a pak vypuštěný do Vltavy, velmi rychle zcepení. Nebýt dostihů, ubylo by koní. Myslím, že rakovin ze spalin je mnohem víc, než kdy bylo nemocí z ozáření, včetně černobylské tragédie, kterou navíc způsobila lidská blbost, nikoliv nespolehlivost zařízení – nu, to je můj osobní názor, podotýkám. Jsem připraven na všechny duchovní facky, kterých se mi za tyto názory dostane.
Proto se s vámi dnes podělím o malou úvahu o návratu k přírodě. Nejde o přírodu samu, ale o filmy a jiné útvary, zabývající se návratem k této. Jdou mi, abych byl upřímný, už léta velmi na nervy všechny ty filmy a historky o tom, jak nějaký intelektuál (zpravidla pohledný a sexuálně výkonný), znavený shonem a povrchností měst, hodí mobil do řeky a buď havaruje a musí zůstat v nějaké velmi osamělé vesnici ve valašských horách, anebo se tam přímo záměrně odebere, aby načerpal sil takříkajíc od pramene.
V obou případech ve filmu intelektuál vždy zjistí, že v té opuštěné, odevšad vzdálené vesnici, jaké se v naší malé zemi blbě hledají, žijí samí báječní, opravdoví a autentičtí lidé, prostí a tak nějak jadrní, kteří ho postupně přivedou na správnou cestu, on objeví své kořeny a pravé jádro… vychlastají při tom zpravidla hodně slivovice, chytají do ruky ryby, pozorují líhnoucí se ptáčata a mazlí se s kravami. No, prostě jsou to voloviny.
Hodlám naopak natočit realistický film o intelektuálovi z města, který havaruje v západočeských valašských horách, jako se to jednomu příteli stalo, pouze s tím rozdílem, že nehavaroval, ale koupil si tam chalupu, zlákán mimořádně nízkou cenou. Byla to ovšem právě ta past.
Opuštěná vesnice v přírodě byla celých jedenáct kilometrů vzdálena od nejbližšího města. Na okraji hustého lesa rostly zejména staré sporáky a pneumatiky, kdo se odvážil dál, pravda mohl najít i pěknou prašivku. Obyvatelé se skoro všichni jmenovali Hamánek, ve vesnici nežily žádné ženy, až na stokilovou hostinskou Hamánkovou a vdovu po kostelníkovi Hamánkovi, jezdili po neopravených cestách děsnými škodovkami, jež by neprošly ani jednou technickou prohlídkou a byli většinu času opilí. Elektřina často nešla, vodu kamarád a jeho dívka hřáli na kamnech a vrhali se na ně vzteklí, protože stále na řetězu uvázaní, vesničtí psi.
Když se přítel nechtěl denně opíjet s domorodci v smradlavé hospodě paní Hamánkové a platit za ně, propíchali mu pneumatiky, dvakrát se s nimi popral a jeho přítelkyně dostala od rezavého hřebíku, na který šlápla v lese, otravu krve. S jakou chutí ten muž od těchto přírodních jader a kořenů posléze utekl, si jistě dovedete představit.
Je to s tím návratem k přírodě jako s pouštěním kaprů do Vltavy – ti kapři uhynou, jenom neudělají radost ani vám na talíři, rozhodně jim nepomůžete, jak vám vysvětlí každý rybář.
Ani jedna verze, ať černá nebo růžová, ovšem není pravdivá. Život ve městě má své přednosti a život na venkově taky, všude žijí dobří nebo odporní spoluobčané a nic není černobílé. To jenom umělci a žurnalisti nemohou přijít na nic nového. Totiž, nejspíše nechtějí. Jednak myslet bolí, jak říkala moje babička, jednak musí novináři myslet na majitele listů a na čtenáře, které to taky bolí.
Inu, jak říkával Hitchcock, staré dobré klišé je vždycky lepší, než nějaký šílený nový nápad.
