Zdenička

    Přijeli s houkačkou a zastavili u našeho domu. Okamžitě, jako na povel se v oknech věžáku ze strany u cesty objevily hlavy čumilů. Dvořák, slepičí prdelka našeho domu okamžitě vyběhl venčit psa. Obcházel sanitku  ze všech stran. Zdravotníci zmizeli vevnitř.

    Zdenička. Snad nejhodnější ženská z našeho domu. Dlouho ji nebylo vidět. Bydlí nad námi a známe se od doby, kdy se nám narodila děcka. Potkala jsem ji nedávno, když vláčela tašku s nákupem.

   „Co je s tebou,"  zastavila jsem ji. „Nezajdeš na plk, nepozveš na kafe..."

   „Nezlob se, ale já vůbec nemám čas." No jasně, ohraná výmluva důchodců. „Jezdím každý den hlídat vnuka."

   „Snad není nemocný?", napadlo mne, protože vím, že je mu tak čtyři, pět a chodí do školky.

   „Není, zaplaťpánbůh, já ho vyzvedávám ze školky až odpoledne."

   „A co matka?" Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi společně se Zdeničkou běhaly pro naše děcka. A pak honem nakoupit, uvařit večeři, vyprat, napsat se staršími úkoly a večer zničeně kecnout u televize.

   „Matka má druhou práci, ta si vzala ještě účetnictví. To víš, pořád mají málo peněz." Věděla jsem, že Dalibor, úspěšný fotbalista, musí být v balíku. Jezdil domů až v pátek  Pořád to nestačilo.

   „Ale já to dělám ráda," pochopila moji odmlku Zdenička. „Já malého vyzvednu, někam si zajdeme, koupíme zmrzlinu nebo oplatky, podíváme se na houpačky, a večer jedu domů. Horší je to v zimě, nebo když prší. To musíme sedět doma. Čtu mu pohádky, skládáme kostky, jezdíme s autíčky. Někdy mne tak bolí ta operovaná kolena, že se druhý den nemohu bez prášků ani postavit."

   „Asi bys měla na čas vysadit a odpočívat," politovala jsem ji. „Vždyť má ještě jednu babičku."

   „Ta přišla dvakrát, třikrát. Raději šla prodávat do stánku. Tam z toho aspoň něco má."

   „A co z toho máš ty? Kolik ti platí, když se jim staráš o děcko od pondělka do pátku  celé odpoledne?"  Jen se zasmála. Od toho babičky jsou.

   „Zkus to nadhodit, když večer přijde."

   „Víš, ona se mnou nemluví. Přijde, vysvleče kabát, pozdraví a já vstanu,  obleču se a jedu. Naše rodina jí není dost dobrá. My jsme jen obyčejní lidi, nemáme vzdělání, ani vilu s bazénem, ani peníze na účtu. Stydí se za nás. Kdybych ale nehlídala, asi bych vnuka nikdy neviděla." Byla v tom hořkost, smutek, bezmoc. Novodobé otrokářství, bezohledné vykořisťování, napadlo mne. A dobrovolné. Vydírání vnoučaty. Kolik je takových babiček!

   Minulý týden jsem Zdeničku zase potkala. Jak jinak než s taškami. Sotva je unesla.

   „Co v tom vlečeš, tys musela vykoupit půl samoobsluhy!" halekala jsem na ni z dálky.

   „Dalibor má narozeniny, budu péct dort," tvářila se šťastně. Z tašky vykukovalo plato vajec, nějaké ovoce, moučkový cukr. „Už jsem dlouho nic nepekla, snad se mi dort povede."

   Nepovedl se. Nenaskočil, byl nízký , tuhý, sražený na jednu stranu. Celé odpoledne ho se sousedkou vylepšovaly. Stačilo zvětšit obvod plátem piškotového těsta, krémem vyrovnat nestejnou výšku, všechno sjednotit barevnou polevou a nazdobit v barvách oblíbeného fotbalového klubu. Snad pětkrát proběhla Zdenička za to odpoledne ta tři patra mezi jejím bytem a sousedčiným, dokud nebyly obě spokojené. A ty nervy!

   Čumilové v oknech se dočkali. Na nosítkách vynesli Zdeničku i s napíchnutou kapačkou. Mozková mrtvice na půl těla. Z ničeho nic.

   „A má po oslavě," pomyslela jsem si hloupě.

   „Oni stejně nebyli pozvaní, ani Zdenka, ani ten její dědek ",  řekl mi informovaný Dvořák.

   „A ten nešťastný dort?"

   „Pro ten si přijel Dalibor odpoledne. Stejně se mu nelíbil, prý to chtěl jinak..."