Za láskou k oblakům

  Vpadl mi do kanceláře jako velká voda. Nevysoký, v košili s rozhalenkou, s čepicí s kšiltem vzadu, v upnutých riflích. Skoro  vtančil. Tohle že je invalidní důchodce? Nevěřícně jsem mrkla do papírů

    „Posaďte se, pane Šprtele, hned to sepíšeme," směrovala jsem ho na klientskou židli. Moc se mu sedět nechtělo. Snad mi chtěl předvádět svou svalnatou postavu, nebo jen vyvinuté pozadí v těch super riflích. Rozhlížel se a zatahoval břicho. Když si konečně sundal čepici, všimla jsem si neuměle obarvených vlasů na spáncích.

   Tuhle část personální agendy jsem nikdy neměla ráda, dojímaly mne osudy lidí, kterým zlá nemoc nebo náhoda změnila život. Ale nebylo vyhnutí. Čas od času se objevil někdo k sepsání důchodu. Se starobními důchodci nebyl problém. Ti venkovští se těšili na to, kolik času jim teď zbude na vinohrad, ti městští už měli domluvenou práci jinde. Horší bylo, když u stolu seděla vdova v černém, uplakaná, plná smutku a bezradná, zaskočená náhlým vzduchoprázdnem. Patřilo se jaksi nechat ji napřed vypovídat a zavzpomínat, než se uklidnila natolik, abychom mohli vypsat jméno a příjmení. A slovo „vdova" obvykle vyvolalo další slzy.  

    Nejhorší byly důchody invalidní. Přicházeli lidé poznamenaní dlouhodobou nemocí, která se jim podepsala ve tváři. Lidé po havárkách a úrazech,  na něž bylo těžké se jen podívat. Jednou mi přivezli usoužení rodiče chlapce, který se zranil na vojně - ani se sám nepodepsal. Přibelhali se lidé o holi, přijeli i na vozíku. Tento přitančil. Příjemná změna. Přistoupila jsem na jeho hru.

    „Vy že jste nemocný člověk, pane Šprtele? A chcete do plného invalidního důchodu?"  Očividně ho to potěšilo.

   „To byste se divila, ještě před rokem jsem vypadal jako lidská troska. Víte, kolik jsem prodělal operací, než mne dali doktoři dohromady? Neměl jsem snad jedinou kost v těle, která by nebyla zlomená. Víte, kolik mám všude po těle jizev?" To už zase vyskočil a začal si vyhrnovat rukávy, abych si mohla prohlédnout dlouhý, hluboký šrám od zápěstí až k lokti. Další jizvy jsem vidět nechtěla, tak si neochotně zase sedl.

   „Kde jste k tomu přišel?" Tipovala jsem to na pád ze žebříku, když opravoval střechu u chléva.

   „Letěl jsem na rogalu,"  vychutnával si moje překvapení. „Neodhadl jsem vítr."

   „No to je nebezpečný sport, jak jste se k němu dostal?"  Snažila jsem se najít ztracenou rovnováhu. Šprtel nafoukl svá kuřecí prsíčka.

   „Seznámil jsem se s krásnou mladou dívkou a ona jezdila lítat s partou na Pálavu. A když jsme spolu začali žít, tak jsem jel s nimi a začal se to učit." Včas se zarazil, už měl na jazyku „na stará kolena". Co by člověk pro lásku neudělal!

   „Co budete dělat teď?" považovala jsem svůj dotaz spíš za řečnickou otázku. „Já už bych se na rogalo ani nepodívala."

   „Vy jste asi nikdy neletěla," podíval se na mne shovívavě. „To je taková nádhera, že se to nedá ani popsat. Hned jak mi skončí nemocenka, pojedeme na Pálavu. Marcelka už skládá zkoušky na ultralight."

   Asi dostal pořádnou šlupku taky do hlavy, pomyslela jsem si. Ale když odcházel, skoro jsem mu záviděla.