Všechno jednou skončí

    Všechno jednou skončí. Sbohem a šáteček, půjčila jsem si slova básníka. Napsala jsem dvaapadesát příspěvků. Jako je týdnů v roce. Slušný výkon.  Ani jsem to nečekala. byla to vlastně jen náhoda. 

    Když  jsem nedávno odešla do důchodu a pak mi zemřel manžel, nevěděla jsem co dál. Vzduchoprázdno. Jaký má život smysl? Honily se mi v hlavě  myšlenky, co si počít. Každý z nás hledá motiv, důvod, uplatnění.

   Váš blog mi pomohl ode dna. Zdálo se mi, že zase někam patřím. Objevila jsem v sobě dávno zapomenuté vzpomínky. Z dětství, prázdnin, z obyčejných dnů běžného života. Něco jsem vyhrabala „ze šuplíků", něco připsala. Příběhy, někdy smutné, jindy veselé. Někdy vážné, pak prostinké a naivní. Fascinovalo mne, jak na ně reagujete. V tom je blog jedinečný. Bavily mne vaše připomínky v diskusi, byť některé šly trochu mimo. Daleko víc však bylo těch čtenářů, kterým jsem něco připomněla. Které jsem potěšila, nebo rozesmála. Ano, i rozesmutnila. Síla slova je úžasná. Mám uloženy vaše krásné dopisy, ke kterým se budu ráda vracet. Je to málo? Pro mne ne.

   Děkuji vám za podporu a pochopení. Dávali jste mi sílu pokračovat. Teď si připadám  jako při předávání Oscarů. Děkuji svému synu Petrovi, který mne přihlásil na blog a řekl piš. Děkuji Ivě Pekárkové, která mne svým příkladem naučila  kouzlu titulků. Děkuji diskutérům, kteří pochopili, co jsem napsala mezi řádky. Děkuji všem, kdo mi vyprávěli veselé i smutné příběhy ze života. Já jsem je jenom zapsala.

   Samozřejmě, že mne těšilo, když karma rostla. Nemluví pravdu ten, kdo tvrdí, že to není důležité. Dává to radost a chuť psát dál. Psát ale jen tak, bez srdce a myšlenky, to je mlácení prázdné slámy, jak by řekla stařenka malenovská. To už je lepší skončit. Napsala  jsem všechno, co jsem chtěla. Sbohem a šáteček. Možná po čase...

   Narodil se nám druhý vnuk. Je čas začít jinou kapitolu. Je čas plést svetříky. Až jich bude dvaapadesát, snad se stanu babičkou roku. Přeji vám v životě hodně úspěchů. A až vám bude nejhůř,  najděte svůj blog.