Trapas. Stalo se vám někdy, že jste se zachovali úplně nevhodně, na veřejnosti, mezi blízkými, nebo aspoň známými lidmi tak hloupě, že jste se sami za sebe styděli a přáli si být neviditelní? Raději bych teď nepsala o tom, že se to stalo mně, ale někomu jinému, koho neznáte. Ale přiznávám, ty trapasy jsem si prožila od á do zet já. A nezdá se to ani tak dávno.
Nechodím ráda na pohřby. Ale na tento jsem musela. Zemřela malinká holčička, dcerka mé přítelkyně z domu. Měla jít do první třídy, už dostala pod stromeček i aktovku, pouzdro a pastelky. Těšila se. Vyrůstala s mými syny, znala jsem ji odmalička. Šlo to rychle za sebou. Nemoc, léky, nemocnice, konec. Malá rakvička na katafalku v krematoriu. Krátká, dojemná řeč úměrná krátkému životu. Zoufalí rodiče i prarodiče. Šedovlasá babička o berlích. Není snad nic horšího, než poslední rozloučení s dítětem. Pomaloučku se otevřela branka do útrob té smutné budovy a malá rakvička se trhaně rozjela pryč a brala s sebou naskládané kytice květin. Všichni povstali, u nosů kapesníky. Hudba tlumeně hrála „Spi děťátko, spi".
A vtom se to stalo. Dvě řady přede mnou sjela z klína nějaké cizí babky - čumilky síťovka s nákupem a láhev s mlékem třeskla na podlahu a rozbila se. Tehdy se ještě mléko prodávalo ve skleněných lahvích s aluminiovým uzávěrem, který moc nedržel. Ale to bylo jedno, láhev se rozbila o dlaždice a mléko se rozprsklo. Tu hroznou ránu slyším ještě dnes. A ještě to, jak jsem se začala smát. Neovladatelně, nahlas. Přímo jsem vyprskla. Uvědomovala jsem si, jaká je to absurdní situace, dusila jsem se kapesníkem, ale bylo to silnější než já. Snad jsem ze sebe musela dostat ty nahromaděné emoce, snad se na tom podepsaly nervy, vybičované k prasknutí. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, několik lidí se ohlédlo. Vyběhla jsem ven mezi prvními.
Ten další trapas se mi stal v divadle. Náš podnik tehdy zakoupil z nějakého odborářského kulturního fondu vstupenky do divadla. Hodně vstupenek, obsadili jsme skoro celé tři řady. Tehdy jsem viděla Madam Butterfly poprvé. Znáte Madam Butterfly? Tu scénu, jak ta mladá Japonka čeká na svého muže, Američana, hrdá na to, že mu vychovala syna. A když se konečně objeví, má již jinou ženu a chlapce si chce odvést. Japonka nechce stát dítěti v cestě, loučí se s ním a chystá se spáchat harakiri. Dojemná scéna, hrobové ticho, špendlík by bylo slyšet, kdyby spadl na zem. A do toho jsem se rozeštkala. Nahlas, usedavě, nezadržitelně, na celé divadlo. Myslím, že i ta Japonka na scéně malinko zaváhala.
Co dodat? Říká se do třetice všeho dobrého i zlého. Tak uvidíme.
