Tango se smrtí

    „Tady je Mira, Dlabač. Chtěl bych s tebou mluvit. Máš chvilku čas?"  Zněl klidně, jak se na slušnou návštěvu sluší. Léta jsme se neviděli. Držela jsem sluchátko domácího telefonu.

    „Jenže já s tebou nechci mluvit." Ani jsem nepoznávala svůj hlas. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to řekla. Dívala jsem se, jak odchází. Vyhublá, nemocná postava, osamělý člověk v pološeru blížícího se stmívání.

   Dlouho jsem seděla před rozsvícenou obrazovkou a nevnímala ji. Co když si to rozmyslí a vrátí se? Co když vzbouří celý barák a někdo zavolá policajty. Co když já?

   Mira. Býval to krásný chlap. Urostlý, tmavovlasý, samý sval, s podmanivýma temně sametovýma očima. Bydleli jsme kdysi v jednom domě, naše byty téměř sousedily. Začali jsme se stýkat až když jim zemřela šestiletá holčička na leukémii. Napřed jsme se potkávali na písku před domem, jejich děti si hrály s mými kluky. Pak jsme spolu chodili na zahrádku, jezdili na hory, na dovolenou.

    Naši kluci Miru milovali. Spravoval jim tříkolky, vyráběl udělátka ze dřeva a různých stavebnic, učil je judo, natíral s nimi plot. Uměl šermovat, střílet ze sportovní pistole, vyráběli spolu bumerangy a praky. Věšeli se na něj, kdykoliv se objevil. Byli nerozluční. Vídali jsme se denně. Čekali na něj na chodníku, až půjde z práce. Sotva stačil hodit aktovku domů. Ani nám za chvíli nepřišlo, jestli peču buchty pro naše děcka, nebo pro Dlabačovy. A když mazala chleba Mona, tak zrovna pro všechny. A pak s nimi Mira vyrazil někam na stráň.

   A když se děcka, konečně unavená odpoledním řáděním, podařilo uložit do postýlek, otevřeli jsme láhev bílého a noc byla dlouhá. To se Mira cítil jako ryba ve vodě. Měl posluchače. Co jsme v ty večery všechno probrali! Jeho žena Mona tak hovorná nebyla, ale fascinovalo mne, jak ho sleduje očima, a sem tam ho staví zpátky na zem, když se moc rozohnil. A Mira? Ten se v ní viděl. Pořád se na ni obracel, předváděl se, čekal její obdiv. Skoro jsem jí záviděla, jak dával najevo, že je pro něj ten nejdůležitější, nejmilovanější  a nejkrásnější člověk na zemi. Každou chvíli ji pohladil, nebo ji vzal za ruku.

   Všechna tahle harmonická idylka skončila, když se Dlabačovi přestěhovali z dvoupokojáku v našem paneláku na periferii,  do nádherného čtyřpokojového bytu v krásné čtvrti na druhém konci města. Z děcek se stali školáci, poklidné časy mateřské dovolené skončily. Viděli jsme se jen občas.

   Pak přijela Mona. S Mirou je to špatné. Operovali mu žlučník  a něco objevili. Kolik času mu zbývá? Nikdo to neuměl odhadnout. Možná měsíc, možná deset let. Zatím plný invalidní důchod. Inženýr, vynálezce, všeuměl, věk - něco po čtyřicítce. Dost inteligentní na to, aby si dal dohromady dvě a dvě. Vakuum,  vzduchoprázdno, nad hlavou Damoklův meč.

    A možná v té době se to změnilo. Od základů. A nejen pro něj, ale i pro celou rodinu. Přečetl spoustu odborných knížek. Nakoupil si zrní a léčivé čaje. Držel hladovku. Začal být agresivní. Všichni zdraví kolem něj se stali jeho nepřáteli. Napřed vyštval z domu dceru. Syn utekl sám. Mona zůstala. V obrovském, prázdném bytě, v domě, kde nikoho neznala. A s mužským, který  mlátil kolem sebe, hlava nehlava. Urážkami, podezříváním, vzteklými výbuchy, nakonec i fackami. Nemusel se ani napít, stačila maličkost. A na chodbě jako stálá hrozba masivní skříň plná střelných zbraní, ještě z doby, kdy reprezentoval.

    Začala se bát. Co z toho, když po každém výbuchu následovaly prosby o odpuštění, smiřování, lítost. A nová a nová vyznání lásky. To nejde donekonečna. Jednou se něco tam uvnitř zlomí, utrhne, zmizí. A nedá se to vrátit.

   Kde se to mezi nimi pokazilo? Čím více se pomyslné nůžky odcizení rozevíraly, tím více se paradoxně Mira upínal k Moně. Jako k jediné jistotě, která mu zůstala. A zvolil ten nejnevhodnější způsob - podezřívání, výčitky, pronásledování, výhrůžky. Jediné slovo nesouhlasu a byl oheň na střeše. Chtěl lyžovat, musela s ním. Chtěl jít střílet, pak jen s ní. Na houby? Připravila košík.

   Vynucený sex.  Ponižující, bezohledný, pravidelný.  Bolestivý a majetnický. Despota. Tyran. Citový vyděrač.

   Nemoc jako by ustoupila. O to více si užíval života. Přihlásil se na kurzy tance. Donutil tančit i Monu. Ušlechtilá zábava se proměnila v nepříjemnou záležitost. Křehká Mona s přirozeným smyslem pro rytmus se stala vyhledávanou partnerkou, s Mirou nechtěl tančit nikdo. Žárlivé scény, výčitky, rvačky. Považoval Monu div ne za svůj majetek, se kterým se mohl ukazovat a chlubit.  A běda, když nešlo vše po jeho. Jakmile se rozzuřil, přestal se ovládat. Nebyla si jista ničím. Nebyla si jista ani životem.

   Mám pokračovat? Dál už je to jenom smutné. Dva cizí lidé, strach, úzkost. Mona se odstěhovala do podnájmu. Bojí se chodit na ulici. Bojí se, aby ji nenašel. Aby ji nepotkal. Aby nedělal scény před lidmi. Aby nezjistil, kde pracuje. Rozvod, který nic nevyřešil. Dvě zaměstnání. Podřadná práce, aby utáhla nájem za velký prázdný byt a ještě podnájem. Mira jí nedává ani korunu. Kdo ho donutí? Chce tím dokázat, že bez něj nepřežije, že se k němu vrátí? Zvláštní láska.  Stovky výhružných esemesek střídají další stovky esemesek, plných vyznání. Soudy, které nic nerozhodnou. Nervy, stres,  bezmocnost, beznaděj. Jak dlouho se to dá vydržet?

   Dívala jsem se, když odcházel od našich dveří. Oba jsem je měla ráda. Co asi chtěl? Nějaké svědectví proti Moně? Znali  jsme se dlouho. Snad si nemyslel, že bych stála na jeho straně? Po tom co udělal na náhrobku své nejstarší dcerky? Hnala ho beznaděj, nebo vztek, když pracně vyškraboval stříbro z nápisu s jejím jménem? Aby nebylo její jméno vyryto vedle jmen nebožtíků z Moniny rodiny? Proč? Stokrát kladená otázka. Gesto. Poslední tečka za cestou zpátky. Co udělá příště?

   Odešel. Možná si jen potřeboval popovídat. To už se asi nedozvím.