Tak tomu říkám hloupý vtip

   „No takovou kytici jsem už dlouho nedostala!“ nemohla jsem se vzpamatovat. Za ní se rozpačitě culil můj synovec. Asi v životě takovou kytku ještě nikomu nedával.

   „Taky sis ji,  teto, zasloužila,“  řekl skromně.

   Nemám ráda, když mi někdo říká teto. Ale co nadělám, synovec je synovec. Máme s bráškou zahradu po mamince napůl, tak se vídáme  často. Bráškovi synové jsou jako moji, viděla jsem je vyrůstat, hráli jsme tvrdé souboje v badmintonu, opékali špekáčky. Když přišla na moje kluky puberta, za pár měsíců ji měli bráškovi kluci taky. Se vším všudy. Byl div, když utrousili slovo. A ani omylem by už nešli s rodiči na zahradu.

   „Za kolik udělal Marek maturitu?“ volala jsem na brášku.

   „Nevím,“ odpověděl a zapálil si. Byl to dobrý důvod přerušit práci, zahrádka ho nikdy moc nebrala. „Neptal jsem se ho. Už se se mnou půl roku nebaví. Asi ho ještě pořád drží ta puberta.“

   Švagrová odhodila motyku „Já mu to pořád říkám, ať se ho zeptá, ale copak je s nimi rozumná řeč? Jeden má tvrdší hlavu než druhý. A mně neřeknou nic. Já si ale myslím, že Marek u maturity vůbec nebyl.“

   Nemohla jsem to pochopit. „Vám je jedno, že chodil čtyři roky do školy úplně k ničemu? To je sakra vážná věc, kvůli tomu snad stojí za to zahodit válečnou sekeru. Vždyť jde o celý jeho život! I kdyby propadl, existuje něco jako opravný termín, snad by mohl jít v září, ne? Tak si s ním promluvte, to přece nemůžete tak nechat!“

   „Jenže on  už je na vojně, nedá se nic dělat.“

   Nebudu  popisovat, co všechno jsem jim ještě řekla. Něco se ani napsat nedá. Nebo nesluší. Jenže v hlavě už mi to začalo pracovat. Taková neschopnost. Taková bezradnost. Ani se ve škole nebyli zeptat, co se vlastně stalo. Ve škole… A bylo to jako vnuknutí. Nad námi přece bydleli středoškolští učitelé. Děcka měli temperamentní, denně jsme mívali nad hlavou bengál. To nás kupodivu spřátelilo, naši hoši taky určitě nechodili po špičkách. Jenže kam se odstěhovali? Prý jim vrátili v restituci hospodu. Ale kde?

   Nebudete tomu věřit, za dva dny jsme se se sousedem potkali. „Co dělá hospodský v trolejbuse?“ švitořila jsem. Jak jen se dostat na aktuální téma, aby to nevypadalo hloupě. A aby mi nedej bože, nevystoupil!

    „Byl jsem s autem v servisu -  a jaký já jsem hospodský, já ještě pořád učím.“

   Kula jsem železo, dokud bylo žhavé. „Co bys poradil studentovi, který prošvihl maturitu?“  

   „Záleželo by na tom, z jakého důvodu a o koho by šlo.“

   „Jde o mého synovce,“ kápla jsem božskou.  

    „Taky nám jeden takový nepřišel k maturitě a už se neozval. Jak že se ten tvůj synovec jmenuje?“   

   A bylo to. Pak šlo všechno jako na drátkách. Doslova a do písmene. Švagrová žhavila telefony na posádku, bráška sehnal lékařské potvrzení o momentální indispozici. A Marek učebnice. Místo dovolenky šprtal a hned jak se vrátil z vojny, odmaturoval.

   „Proč  jsi vlastně k té maturitě nešel hned?“ zajímalo mne.

   „Prý jsem neudělal praktickou část, tak ani nemělo cenu jít k ústním.“

   „Kdo ti to řekl? Učitel?“

   „No kluci.“