Stříleli by kvůli koním?

   U nás na Valašsku se jim říkalo „staříčku a stařenko", byli to maminčini rodiče. Měli malé hospodářství, ale tehdy, i když je to k nevíře, jsem byla malá copatá holka a zdálo se mi obrovské.

     Na takovém statku bylo pořád něco k vidění. Trávili jsme tam s maminkou a bráškou prázdniny a většinu víkendů. Zvlášť v létě, když byla práce na poli.

   Ráda jsem se dívala, jak stařenka dojí krávy, ještě teď se mi vybavuje ten pravidelný cvrkot pramínku mléka o stěnu hrotku - tedy nádoby na mléko z pozinkovaného plechu, s jedním jakoby vyvýšeným uchem na držení. Seděla na nízké stoličce a hrotek držela koleny. Cítím  vůni čerstvě posekané jeteliny, kterou sypala z mohutného proutěného koše kravám do žlabu. Říkalo se jí „lucerka". Vím, jak se stlouká máslo ve vysoké dřevěné máselnici a jaká je to dřina. Stařenka z něj dělala oválné šišky a ukládala je do chladné komory.  Z podmáslí byly na puse vousy.

   Dole v chlívku mečela koza a moc mne mrzelo, že mi ji nedovolili pást venku. Dostala svou porci jeteliny a jen zvědavě vystrkovala hlavu mezi dřevěnými příčkami. Vzpomínám si, jak jednou přišla stařenka z chléva, oběma rukama držela boční okraje zástěry, kterou měla uvázanou v pase a nevěřícně kroutila hlavou. Poklízela nahoře v kurníku, který byl nad kozím chlívkem a koza jí stačila vykousat v zástěře díru jako dlaň. „Kanália jedna," řekla láskyplně, „ani jsem si toho nevšimla."

   K prasatům jsme nesměli. Dívala jsem se vždy jen ode dveří, když se blížila doba krmení. To si ta největší prasečí dáma vyskočila předníma nohama na okraj hrazení a vyhlížela svou porci s mohutným chrochtáním a kvikotem. Šel z ní strach. Ale stejně mi jí bylo líto, když jednoho dne přišel řezník a nabízel mi, jestli chci držet ocásek. Utekla jsem.

   Po dvoře chodily nepočítaně slepice a několik hus. Od té doby, co mne houser štípl do holého břicha, je stařenka pouštěla na zahradu. Mohli jsme krmit králíky,  skákat z patra do slámy ve stodole, pumpovat vodu ze studny, lézt po stromech v zahradě. Naším hlavním tělocvičným nářadím byl „žebřiňák", který stával v průjezdu. Nahradil nám hrazdu, bradla, houpačku, a když  se přes něj přehodila deka, změnil se v domek pro panenky či v doupě loupežníků.

   Ochotně jsme sbírali vajíčka. Bylo to dobrodružství. Slepice měly svá oblíbená místa a nebylo snadné se k nim dostat. Obyčejná bedna se senem jim nebyla dost dobrá. Snášely ve žlabu přímo nad  koňskou hlavou, v dřevníku, ve chlévě u kozy,  ve starém koši na háku u stropu,  hned vedle vlaštovčího hnízda. Už dostat se k nim pro nás nebylo snadné, ale horší bylo přinést vajíčka bez úhony dolů. Měla krásně žlutooranžový žloutek, který rozmíchaný s cukrem chutnal jako nejlepší pochoutka. Seděli jsme s bráškou na studni, každý v ruce pomněnkový hrnek a ulizovali tu dobrotu lžičkou  jak nejdéle to šlo.

   Stařenku si pamatuji dobře. Byla to „čítanková" stařenka, i když tehdy jí nebylo ani padesát. Nebo tak kolem. Nosila strakaté zástěry na jednobarevných šatech, vlasy na hladko s drdůlkem z dlouhého copu schované vždy pod šátkem. Nikdy si je nestříhala a nerada se nechávala česat. Někdy mi dovolila si šátky prohlížet. Byla to její pýcha a asi jediná ozdoba. Měla šátky pro každou příležitost - bavlněné na doma a na pole, brokátové do kostela. Fascinovaly mne její plédy, nosila je přes ramena, vpředu sepnuté kovovou sponkou. Když otevřela „kosn", masívní dřevěnou komodu se čtyřmi těžkými šuplíky, zavonělo to mateřídouškou.

   Musela vstávat za svítání,  protože když jsme se z postele vyhrnuli my, obyčejně už vytahovala z trouby buchty, nebo věšela na hůře prádlo. Krávy byly podojené a zvířata nakrmená. Jeli jsme na pole. Tam teprve bylo eldorádo. Louka, les, voda ze studánky. Zvláště o žních, kdy se vázaly snopy a skládaly mandele. Staříček sekl kosou, na hlavě propocený širák a u pasu brousek. Vzpomínám si, jak se ve stodole objevila mlátička a jak se za strašného řevu začalo sypat obilí. Pomáhali všichni sousedé, kteří si tu potom vymlátili zase svou úrodu. Vynesli jsme z komory ven dlouhý stůl a lavici, stařenka napekla své tvarohové buchty  a my děcka jsme chodily s konvičkou na „slanicu".

   Večer se na plotně velkých kachlových kamen vždycky hřál obrovský hrnec vody, abychom ze sebe spláchli všechen ten prach, osiny, pot. Nikdo by přece nešel do postele se špinavýma nohama. Každý si přehodil přes rameno ručník a s „lavórem" teplé vody odkráčel k pumpě. Tam se odbývala očista. My děti jsme se ráchaly ve vaničce. Postupně jsme se v kuchyni zase všichni sešli. Staříček už seděl u kamen a z pusy mu visela dlouhá fajfka. Zapaloval si ji s požitkem proužkem stočeného novinového papíru, který prostrčil kulatým okýnkem ve dvířkách kamen. Párkrát potáhl a spokojeně bafal. Zvlášť bráška na něm visel. Musel sedět těsně vedle něho a oči z něj nespustil. Nejraději by si taky potáhnul. Tak mu staříček půjčil svoji sváteční fajfku a tak tam „bafali" oba. Jak se mi to dnes zdá strašně dávno!

    O staříčkovi toho moc nevím. Vojákoval na Piavě a nikdy o tom nechtěl mluvit. Aspoň doma ne. Možná s chlapama v hospodě, ale s námi nikdy. A škemrali jsme marně. I stařenka se přimlouvala:  „Tak jim aspoň řekni, jak zachránils  naše koně." Jen se po sobě podívali, staříček vzal fajfku a zmizel někam do chléva.

   Měli jsme dva koně. Micu a Bobina. Mica byla Bobinova matka. Koně byli staříčkovi. To ostatní ho nezajímalo. Jen koně. Krmil je, hřebelcoval , ošetřoval Bobinovi nohu, když mu opuchla. Vyváděl je z chléva a zapřahoval do vozu. Oral, vláčel, zaséval, svážel trávu, seno, obilí. A když někdo potřeboval, chodil na „formanku". Koně byli vzácní. Na horním konci vesnice měl koně jen on. A moc nechybělo, a neměl je ani on.

   Jednou na konci války zabušil na vrata soused: "Osvobozují nás Rumuni a rekvírují koně". Stařenka běžela na pole, kde staříček oral. Bylo jaro, nejvyšší čas zasít. Přinesla deky a něco k jídlu. Tu noc přečkají v lese. Když už koně uchránili před Němci, kteří vyhrožovali, že postřílí celou ulici,  přece je nevydají teď. Tomu staříček moc dobře rozuměl. Ale stařenku poslal domů. On se postará.

   Navečer skutečně přišli vojáci pro koně. Stařenka jen krčila rameny: "Jel na pole, nevím kam". Vojáci se rozložili před vraty. „Však on se vrátí." Tu noc nikdo nezamhouřil oči. Stařenka se chodila každou chvíli opatrně dívat oknem, jestli už jsou pryč. Vojáci pokuřovali, popíjeli, krátili si dlouhou chvíli jak se dalo. Najednou se ozval šramot na dvoře. Koně. Každé cinknutí podkovy o kamennou násep se rozléhalo temnou nocí jako rána z děla. Koně se vrátili sami naštěstí zezadu přes humna a zahradu a zůstali stát u dveří chléva. Snad bylo staříčkovi zima a šel se zahřát do hospody, nebo usnul a koně se odvázali, každopádně se vrátil až za svítání. Rumuni  už to naštěstí nad ránem vzdali.