Smrt na jazyku

    To snad není normální, on sežral snad úplně všechno! Zuřila jsem a vztekle obracela prázdné ubrousky v košíku, kde ještě před chvílí ležely úhledně složené zásoby na celý den. Sobec jeden, nenechal tam opravdu nic.

     Podívala jsem se za chatu. Slávek se tam rozvaloval v lehátku v kraťasech a chytal bronz. Byla jsem naštvaná, unavená, špinavá a hladová. Byl to jeho nápad, natírat v takovém vedru verandu proti červotoči. Nátěr smrděl, já jsem smrděla, na ruce se mi začal dělat  puchýř a záda jsem měla od věčného shýbání jako v ohni. Podezřívavým pohledem jsem sjela obrovský kus čerstvě posekané zahrady. Má štěstí, syčák.

   No co, aspoň nepřiberu. Zahodila jsem košík a začala šplhat do kopce, kde rostly maliny. Vztek mne rychle přešel. Znáte ten slastný pocit, který se ve vás rozlévá, jakmile se na jazyku rozmáčkne čerstvě utržená, voňavá malina? A pak další a další, až jsou ruce červené a pusa červená a je vám líto, když v tom spěchu zapadne některá na zem, kam se za ní přes to houští ani nedostanete? Začala jsem litovat, že jsem si nevzala aspoň hrnek. Tak ať, je malinový rok, však dozrají další. Ruce nestačily pusu plnit. Ta lahoda!

   Ohlédla jsem se po Slávkovi, jestli mne vůbec registruje. Marnost nad marnost, spokojeně oddychoval. A vtom se to stalo. Na malině seděla vosa. A nelíbilo se jí, že jsem si ji dala do pusy. A bránila se. Okamžitě mne bodla. Do jazyka. Nic mi nebylo platné, že jsem ji hned vyplivla i s malinou. Běžela jsem dolů jako šílená.

   „Honem, startuj, bodla mne vosa," hulákala jsem na rozespalého Slávka. Okamžitě jsme byli v autě. Slávek v kraťasech, já v montérkách, smradlavých od nátěru. Do ordinace naší lékařky jsme vpadli za pár minut. Čekárna byla plná otrávených pacientů. Slávek se nezdržoval formalitami. Vletěl přímo ke dveřím ordinace a zabušil. Sestřička vykoukla.

   „Paní doktorka tu není, musela k případu. Počkejte si jako ostatní!" a chystala se zmizet za dveřmi.

   „Ale moji ženu bodla vosa do jazyka, vždyť se udusí!" , nedal se Slávek. Sestra po mně šlehla zkoumavým pohledem.

   „To ještě chvilku vydrží. Posaďte se, nachystám kartu. Jak se jmenujete? A máte kartičku od zdravotní pojišťovny?" Neměli jsme nic. Bouchla dveřmi. Čas běžel. Jazyk prý je nejohebnější sval v těle. Můj už nebyl. A rostl. Uplynulo dalších pět minut. To už Slávek nevydržel a znovu zabušil. Sestřička nakoukla.

    „To hledáte tak dlouho zdravotní kartu? Tak už něco udělejte! Mám se dívat, jak se dusí?" Už dlouho jsem neviděla Slávka tak rozzuřeného. Sestřička přivřela dveře ordinace tak, že jí ze škvíry trčel jen nosík. Pípla:  „Já nesmím sama píchat kalciovku, vaše paní je navíc astmatička. Já se bojím."

   Slávek vypěnil a začal řvát, jako nikdy: „Tak někoho zavolej, nebo se poraď, náno jedna. Ale dělej!"

   Bylo mi hrozně. Už jsem sotva popadala dech, ale nějak jsem na to moc nemyslela. Když jsem viděla Slávka, jak řádí, uvědomila jsem si, jak moc se o mne bojí. Jak moc mu na mně záleží. Už léta mi neřekl, že mne má rád. A vlastně ani dnes ne.

   Nakonec mi sestřička kalciovku píchla. Vrátili jsme se na zahradu. Slávek mi milostivě přenechal lehátko a šel něco tlouct do dílny.