Slepičí sex

    „Vy už nemáte kohouta?" zeptala se Bětulinka z ničeho nic a zamyslela se. Podívala jsem se tím směrem. Černá slepice se natřásala na hnědé. Hodila jsem po nich rohlík.

     No co, život už je takový. V zájmu zachování hierarchie ve společenství, kde chybí některý důležitý článek, se to stává. Dominantní jedinec musí svou nadřazenost nějak dát najevo. Nebo že by potřeba sexu?

   „Včera jsme jeli na kole kolem Dřevnice," ozvala se Bětulinka. „třeli se tam cejni snad z celé Moravy."

   „Copak jsou v Dřevnici cejni?"

   „Snad stovky. Vody bylo tak půl metru, víc ne. Nebylo přes ně vidět dno. Vyskakovali nad hladinu. Voda se vařila. Řeka jich byla plná tak tři kilometry od soutoku s Moravou. A mohli být tak půlmetroví. Temně hnědí. Nikdy jsem nic podobného neviděla."

   „A třeba to ani nebyli cejni." Vždycky jsem si myslela, že je cejn do stříbrna.

   „Seděl tam nějaký rybář a snažil se nějakého chytit. Zůstali  jsme s ním dobře hodinu. Už tam seděl třetí den a nic. Ty ryby vůbec neměly o jeho pitomý háček zájem, ale jeho rybářská čest mu bránila v tom, jít na ně s podběrákem. Tak si sbalil saky paky a šel."

   Zažila jsem něco podobného. Ale to byly žáby. Taky měly skupinový sraz. Vraceli jsme se odněkud navečer a reflektory auta je osvítily. Zastavili jsme a pak jeli krokem. Desítky žab se hnaly přes silnici a neviděly, neslyšely. Některé na to doplatily životem,  zůstaly na asfaltu. Jejich bílá bříška mne dlouho pronásledovala ve spaní. Ale desítky dalších se dostaly v pořádku do své „země zaslíbené".

   Každý z nás v sobě nosí nějaký nesplněný sen. Takový, který se nikdy  neuskuteční. Já bych si přála  například vidět námluvy velryb. Stát mezi těmi turisty z celého světa, kteří se na to jezdí podívat někam z výšky australského bradla. Musí to být úžasné. Chtěla bych na to jednou mít. Jenže manžel zatím vyhrál jen tři páté a jednu čtvrtou.