Roštěnka je z krávy

    Moje děcka možná ví, jak vypadá ptakopysk a zebra, ale zblízka neviděly krávu, nerozeznají husu od kachny, prase je pro ně jenom nadávka a slepice moc nadělají.

   Ne, že bychom neměli doma rybičky, kanárka a andulku. Zdálo se mi, že moje děti neznají ten princip, kdy se vylíhne kuřátko, zobká a zobká, pak začne snášet a máme vajíčka. Narodí se selátko,  vyroste z něj metrákový macek a začnou se rojit řezníci. Zdálo se mi, že si nedávají  do souvislosti to živé, někdy obrovské zvíře s tím, co mají na talíři. Rozhodla jsem se jim ten počátek žvance přiblížit.

   Přiznávám, nebyl to moc realistický nápad. Kde vzít v dnešní době krávu, že. Vlastně i v tehdejší době, kdy byli kluci malí, to nebylo lehké. Jenže když si starostlivá matka vezme něco do hlavy, hned tak se toho nevzdá. Podařilo se nám celkem snadno najít králíčky. Za kdejakým plotem kdákaly slepice. Na prasátko se jeli kluci podívat autem hodného strejdy veterináře až někam do Bánova. Ale kráva?

  Nakonec to bylo úplně jednoduché. Dole pod kopcem byl kravín, No, kráva tam nebyla ani jedna, krmili tam býčky. Nevadí. Přemluvili jsme vrátného krabičkou cigaret a ještě šel s námi. Měl něco upito a všechno mu bylo jedno. Chlapečci zírali a já jsem začala litovat. Býčci stáli v dlouhých řadách na betonové podlaze, bez jediného stébélka podestýlky, což bývala za starých časů žluťoučká sláma. Zadky a břicha měli polepené blátem a výkaly, když si do toho sajrajtu pod sebou lehli. Ve žlabu granule. Mokro, špína, smrad. Odevzdaně se po nás otáčeli a ze zvyku přežvykovali. Tak, děti, z tohohle se dělají roštěnky, španělští ptáčci, bifteky. Dost dlouho jsme nekupovali hovězí. Přišla do toho nemoc šílených krav a určitě taky býčků. O důvod víc, proč omezit jídelníček.

   Když vidím dnes tu rozmanitou nabídku balíčkovaného masa v supermarketech, vrací se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem byla školačka. No ano, máte pravdu, jsem pamětník starých časů. Škola mi končila po dvanácté, oběd ve školní družině jsem raději vynechávala a jednou týdně jsem šla hned ze školy stát na maso. Před řeznictvím už obvykle čekalo tak dvacet, pětadvacet lidí. Zařadila jsem se a počítala ubíhající minuty. Otevírali ve dvě. Vzpomínám, jak se řada malinko zkrátila, protože lidé se víc natlačili ke vchodu. Za pultem stály dvě prodavačky. Jedna u pokladny, druhá u masa. Na velkých, kovových vanách ležely kusy hovězího a vepřového, nařezané zhruba  po kile. Prodavačku zajímalo jen jedno: „Chcete hovězí, nebo vepřové?" Pak sáhla do vaničky, vzala jeden kus, v otočce k pultu maso zabalila do papíru a brala další. Řada postupovala dost rychle, dodnes si pamatuji tu úzkost, když jsem se blížila k pokladně a maminka, která pracovala do půl třetí, nikde. Peníze jsem s sebou neměla. Co by se stalo, kdyby to nestihla?

   Moje, ani vaše děti už neví, co je to stát hodinu ve frontě na maso. Myslím, že bychom je k tomu asi nedonutili. A ani bychom nechtěli. Dnes si koupíme maso kdykoliv,  podle toho, na co máme zrovna chuť. Jakékoliv množství, kterýkoliv den. Dopracovali jsme se k tomu, že nekupujeme celé kuře, ale jen prsíčka, nebo stehna, možná jen křidýlka. Kdo by se s tím piplal? A teď si představte, že byste měli kuře chytit, zaříznout, spařit, vykuchat a ještě to stihnout upéct jako zlatý hřeb nedělního oběda! Možná proto zmizely i králíkárny za domy. Na vesnici za vraty nově rekonstruovaných chalup najdete místo kurníku bazén s pískovým filtrem. Zbohatlíci si pořídí místo koně tygra, medvěda, nebo pumu.

   Bojíme se krize. Nebude to tak hrozné, pokud se vrátíme jen o krok zpět. K době, kdy nám stačil krajíc chleba s pažitkou. Jsme rozežraní. Plýtváme. Nevážíme si toho, co máme. Košíky v supermarketech jsou stejně plné, jako před krizí. Ne všichni přišli o práci. Jen třeba nepojedeme třikrát za rok na drahou zahraniční dovolenou. Nikdo z nás neumře hlady. Třeba nám současný vývoj dává příležitost zamyslet se nad naším způsobem života.

   Abychom nekončili smutně, vzpomínám na pořad jednoho světoznámého anglického kuchaře. Pozval si nóbl společnost k překrásně prostřeným stolům a pustil jim na úvod záběry z drůbežárny. Slepice, které nikdy neviděly trávu a slunce, zblblé z neustále rozsvícených světel, snášely vejce v těsných klecích několikrát denně.  Předvedl hostům  názorně, kolik kuřat dnes žije na ploše pětkrát pět metrů. Ukázal jim jejich zdeformované nohy z nepřirozené potravy a pohybu po nevhodné podlaze. Kuře, které normálně roste půl roku, stačí dnešní velkochovatelé  „vyšlechtit" do kila za pět, šest týdnů. Pak Jamie předvedl šokovaným divákům  přímo na pódiu „humánní" způsob usmrcení kuřátka. Přítomné dámy si v pohoršení zakrývaly oči.

   A potom začali nosit na stůl lahůdky  - drůbeží a vaječné speciality.