„Vy jste ta, co píše na blog, že?", zavolal na mne mužský hlas, zrovna když jsem zápasila s bednou v místním couráčku, abych si označila jízdenku. Ego je ego, i kdybych stokrát tvrdila, že mne nějaká světská sláva nezajímá.
Platilo to mně, vlak byl teď, skoro před půlnocí, poloprázdný. Narovnala jsem se a zdálo se mi, že jsem o půl metru vyšší. Blog je droga, napsal mi kdysi někdo. Dnes s ním souhlasím.
Přisedla jsem si k tomu mužskému. Znali jsme se kdysi. Moc se nezměnil. Na hlavě klobouček tralaláček, pod ním pár čiperných šedočerných očí. Neviděli jsme se snad dvacet let. Vlastně od té doby, kdy jsem odešla z podniku. Tehdy jsme spolu seděli v jedné kanceláři.
Nebyl to dobrý start. Tento pan Vlach platil za přísného, uzavřeného pedanta, který se s nikým nebratříčkoval, udržoval si odstup a v košili s vázankou působil jako někdo, kdo nám všem vlastně prokazuje laskavost, že tu s námi je. Respektovali jsme to, nikdy nedělal problémy, práci rozuměl. Vždy čistý, upravený, nad věcí. Jedinou intimností ze svého soukromí, kterou nám prozradil, když jsme si ke kávě seškrabovali vlašák z papíru, bylo, že ON snídá na vidličku. A že si raději přivstane, aby snídal s noblesou. Míchaná vajíčka, gulášek, osmaženou slaninu... Obdivovali jsme jeho ženu, která s ním asi měla sedm světů.
Až jednou, to jsme ukončili výjezdní poradu s ochutnávkou vína. Ochutnávali jsme fakt poctivě, netrvalo dlouho a ledy tály. Brzy jsme zpívali a ani jsme si nevšimli, jak čas letí. Srazili jsme stoly k sobě a stala se z nás jedna velká rodina. Chlapi se začali vytahovat a kupodivu se rozpovídal i pan Vlach. A my jsme nestačili žasnout.
„Když jsem byl loni na služební cestě v Praze, skončilo jednání dřív, než jsem čekal", začal opatrně, jako by si nebyl jist, jestli má pokračovat, nebo raději ne. „Normálně bych letěl na vlak, ale měl jsem zajištěn nocleh, tak jsem vyrazil někam na večeři. Naproti seděla nějaká mladá žena, vypadala dobře, seděla sama, taky si objednávala večeři. Kdyby to byla Pražanda, šla by domů, myslel jsem si. Tak jsem se na ni usmál, ona se neurazila a za chvíli jsme seděli spolu. Noc byla mladá, pozval jsem ji na taneček, objednal nějaké deci, pak další. Strávili jsme spolu moc příjemný večer a rozumělo se samo sebou, že neskončíme u vína.
Propašoval jsem ji do hotelového pokoje. Zdálo se mi divné, že mi nechtěla dovolit rozepnout halenku. Mohl jsem ji hladit a líbat jak jsem chtěl, ale tam ne. Tak jsme se trošku kočkovali, až se mi to povedlo. Byl to šok. Měla jedno ňadro zdeformované, beztvaré, stočené v podprsence. A když nemělo obvyklou oporu, sklouzlo až někam na břicho. Nemohl jsem. Nepřekonal jsem to."
Ticho se dalo krájet. Chlapi si představovali sami sebe, jak by reagovali v takové situaci. My holky jsme litovaly tu ženu. Určitě si s tím užila svoje. Plastické operace tenkrát ještě nefrčely. Pak k našemu stolu někdo přišel se džbánkem a všem dolil. Vínečko bílé... Pomalu jsme se přidali.
„Jak jste se dostal k internetu, pane Vlachu?" zeptala jsem se, protože tehdy před lety jsme znali sotva děrné štítky, a to ještě od vidění.
„Přihlásil jsem se na bezplatné kursy pro důchodce, které pořádali v knihovně. Jen tak, ze zvědavosti. Pak mi syn nadělil počítač pod stromeček, prý abych se mu nepletl na zahrádce. Já jsem to neuměl ani zapnout! Nezapomeňte, že je mi dvaaosmdesát".
Polkla jsem naprázdno.
