Poslala jsem matku do blázince

   Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení.  Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek.  Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.

   „Napřed to tak nevypadalo. Zdálo se nám, že se mamce snad i ulevilo, když táta umřel. V poslední době se stejně jen hádali, a když ležel v nemocnici, tak už jí bylo zatěžko jen ho jet navštívit. Posílala nás, abychom se u něj střídali. Nikdy se na ni nezeptal a ani nechtěl, aby přijela.“  Přestala klepat prsty na stůl a jen se zahleděla z okna na dvorek, kde pobíhala vnoučata.

   Viděla jsem Martinu maminku jen jednou.  Provedla mne svým bytečkem v přízemí, přeplněném soškami a dečkami, s květinovými závěsy a divokými ornamenty na pohovce a křesle. Čekala, že se budu rozplývat obdivem a chválit. Jenže se mnou je to jiné- vnímám byt jako celek. Nezajímá mne, kde co kdo má, ale jakým dojmem to prostředí na mne působí. A tady jsem cítila mokré hadry a plíseň na zdi. Vymanévrovala jsem rychle na lavičku na dvoře.

   „Maminka byla typ generála. Všechno muselo být po jejím,“ pokračovala Marta. „Nepamatuji se, že by nás děti kdy pohladila, nebo pochválila. Raději nás strojila a vykrmovala. Snad nám tím chtěla nahradit doby, kdy sama vyrůstala v chudé rodině a starost o přežití byla v životě to nejdůležitější.  Dosáhla tím jen toho, že jsme se sestrou vypadly z domu hned, jak to bylo možné. Nic mne domů netáhlo, navštěvovali jsme rodiče jen o svátcích nebo narozeninách. Spíš ze zdvořilosti.

   Když táta umřel, chvilku to šlo. Začala kramovat police, šuplíky, skříně, přesunula pohovku i skříň, koupila nový koberec. Asi za půl roku mne najednou začala přemlouvat, ať se k ní přestěhuji, že nechce být sama. Ale vždyť nebyla sama! V bytě nad ní bydlí moje dcera s rodinou, já jsem tam přece byla každý den hlídat vnoučata!  Domů jsem jezdila jen o víkendech, taky jsem chtěla mít trochu soukromí.

   Pak začala vydírat, jak jinak by se to dalo nazvat. Ať u ní spím, ať u ní bydlím. Že je jí hrozně zle, že nemůže dýchat, že se jí zastavuje srdce, že jí máme zavolat záchranku. Měli jsme strach, ale zdravotníci u ní nikdy nic nenašli. Tak jsem oželela víkendy a slíbila, že prodám svůj byt, opravím si u ní dva pokoje a nastěhuju se. Začali jsme s rekonstrukcí. Byla to náročná práce, protože jsme museli okopat omítky, vyměnit okna, položit nové podlahy. S maminkou generálkou v zádech.

   Místo aby byla spokojená, maminka chátrala. Už jsem ji ani nepřemluvila, aby si šla sednout na dvorek. Celý den chodila po obýváku v pyžamu. Ona, která si tak zakládala na tom, jak mladě vypadá, která ani na ulici se smetím nevyšla nenamalovaná a nenačesaná. Její srdce se „zastavovalo“ stále častěji a burcovala nás i v noci. Hlídala jsem jí léky, krájela jsem jí jídlo na malé kousíčky, krmila jsem ji a koupala. Došlo to tak daleko, že odmítala zhltnout i rýži, že je moc velká. Tak jsem všechno mixovala. Přestala vnímat čas, přes den podřimovala, v noci chodila a klepala na dveře. Křičela, volala, dožadovala se lékaře. Ignorovala nočník.

   To už jsem bydlela ve svých dvou pokojích u ní. Byl to očistec. Pak začala padat. Jen jsem se otočila, byla na zemi. Několikrát za den. Samá modřina, otlučená, bolavá. Když jsem se jí ptala, proč padá, nevěděla. Měli jsme strach, že si něco zlomí, nebo že si rozbije hlavu. Byla jako věchýtek, ale sama jsem ji nezvedla.  Bezvládné tělo váží snad dvojnásobek. Musela jsem přivolat dceru nebo zetě.

    Psychiatři navrhli léčebnu. Myslím, že si ani neuvědomovala, kam ji vezou.  A když jsme ji byli navštívit, skoro nás nepoznala.  Jediné, co nám souvisle řekla, bylo: „Víš, jak dlouho mne nechají ležet na té studené zemi, když spadnu?“ Jídlo jí tam taky určitě nemixovali. Za čtrnáct dní přišel telegram.“

   Marta se na mne dívala uslzenýma očima. Skoro vykřikla: „Copak jsem ji mohla nechat doma? Vyčítala bych si, kdyby se jí něco stalo. A teď si vyčítám, že jsem ji poslala tam. V noci se budím a zdá se mi, že klepe na dveře a volá tím svým velitelským hlasem: „Nechala jsi matku umřít v blázinci!“

   V životě jsou situace, které nás zastihnou nepřipravené. Co je správné? Jednáme podle svého svědomí. Rozhřešení nám nedá nikdo.