Porodil jsem si syna

     "Tak co, mamko, co říkáš na našeho Tomáška? Kluk jako buk," volal mi syn, snad ještě z porodnice. V jeho hlase jsem cítila nadšení, pýchu i úlevu, že už to mají za sebou. Tak mám druhého vnoučka. To jsem vlastně dvojnásobná babička. Moc to se mnou neotřáslo. I když, čtyřkilový klouček, kdo by neměl radost, že?

   „Sám jsem si ho odrodil," sdělil mi dál můj syn z telefonu. Řekl to opatrně, jako by tomu ještě sám nevěřil.

   „Jak sis ho mohl sám odrodit, copak jste to nestihli do nemocnice?"  V hlavě mi okamžitě začala kmitat ostražitá tykadla.

   „Neboj, stihli jsme to. Všechno probíhalo úplně v pohodě, tak jak má. Hladil jsem Danušku, držel ji za ruku, chválil jsem ji a povzbuzoval. Jako vzorný otec. Ale když už byla venku hlavička a ramínko, tak se mne doktor najednou zeptal, jestli si ho chci porodit. Myslel jsem, že si dělá legraci a čeká, jestli sebou neseknu. Ale on to myslel vážně. Tak jsem šel. Mami, malá dušička ve mně byla. Oni všichni sterilní, v rukavicích, já jen tak. Všude voda, krev, vypadalo to fakt strašně. Ale pak se při dalším stahu to miminko dralo ven a já jsem je chytil rukama a jako svátost je položil Danušce na bříško. Mamko, já jsem byl první člověk na světě, který ho držel na rukou!"

   Vybavila se mi doba před třiceti lety. Tehdy byly porodnice pro tatínky tabu. Když se mi narodil syn, hned mi ho odnesli. Stačila jsem se ještě zeptat, jestli má všechny prstíky tak jak má a jestli je v pořádku. Letmo jsem zahlédla jeho tvářičku a byl pryč. Umyli ho a zvážili, zapsali si míry a odnesli ho mezi novorozence. Uviděla jsem ho až druhý den na kojení. Tehdy se ještě měřily děti zavěšené na jedné noze a to poznamenalo několik generací tehdejších novorozenců posunem jedné kyčle. Snad se to už tak nedělá. A tatínek? Viděl ho poprvé po několika dnech přes sklo, mezi desítkami jiných dětí, a to ještě z protekce. Nemohla jsem se dočkat, až nás pustí z porodnice domů.

   Pokud vím, tatínci nikdy neprotestovali, dokonce omdlévali při filmu Helga, kde byly záběry z porodu. Nu, ty časy jsou naštěstí pryč. Dnes už mohou tatínkové za úplatu i stříhat pupeční šňůru.

   Uvědomila jsem si, oč bližší vztah ke svému dítěti bude mít můj syn, který si jej vlastně porodil. A taky co ho to muselo stát duševního boje. On, který měl hrůzu z krve, když se pořezal. Jak dlouho jsme ho museli přemlouvat, než si nechal vyčistit odřené koleno. Nebo očkování! Návštěva zubaře! Pamatuji si, jak si zadřel do zadku třísku z lavice ve školní šatně. Přestože ho to muselo šíleně bolet, nechtěl si na to nechat sáhnout. A dnes...

   „Nebál ses, že ho upustíš, že ti vyklouzne?"

   „Na to nebyl čas. To miminko nebylo kluzké, jen mokré. Jako by se mi samo přilepilo na ruce. Přestříhnout pupeční šňůru, to už byla maličkost. Mamko, už jsme čtyři. Jsem moc šťastný. Už zítra si je povezu domů. Tak se měj."